Neříkejte mi Pottere! ✖️

89.

,, Rafael Potter je po smrti, můj pane." oznámila Narcisa Malfoyová s malým úsměvem při další schůzi. To bylo snad poprvé, co měla radost z nějakého úkolu od lorda Voldemorta. Samozřejmě nechtěla na svého syna seslat kletbu, která se nepromíjí, ale na druhou stranu pokud měl Draco přežít, nemohl se bratříčkovat s Rafaelem.
,, A jeho tělo?" zeptal se s lepší náladou Pán zla.
Narcisa najednou litovala, že se schůze nezúčastnil i Severus Snape, protože teď si to vyžerou všichni ostatní.
,, Můj pane, prý bylo potřeba se rychle ujmout Bradavic a..."
,, Kde je tělo?!" zakřičel naštvaně a z červených očí mu nebezpečně jiskřilo. Narcisa už nedokázala vydat ani hlásku. Zato její sestra Belatrix měla trochu větší odvahu a hlavně si nechtěla nechat ujít příležitost potopit  Snapea.
,, To se prý neví, pane. Ztratilo se." prohlásila spokojeně. Voldemort zasyčel, vstal a bouchl pěstí do stolu až všichni nadskočili.
,, Ztratilo? Jak může někdo ztratit něco tak důležitého!?"
,, Můj pane, co když se prostě vypařilo? Co když po Potomkovi smrti žádné tělo nezůstane?" přidal se Abadon Dolohov, který se po celou dobu netvářil, že by ho to zrovna zajímalo. On ale chodil do Havraspáru a když se pořádně zapřemýšlel, vždycky na něco přišel. A opravdu to vypadalo, že se Voldemort trochu uklidnil.
,, Severus mi má co vysvětlovat, stejně si s ním potřebuji promluvit." řekl si spíš pro sebe a při tom si prohlížel svou hůlku, se kterou se hodlal co nejdřív rozloučit.

***

,, Rafaeli, ne tak rychle." domlouvala mu Fiorella, když se snažil postavit. Stále mu dělalo problém se jen zvednout, vždy ho totiž zabolelo na hrudi, kde se mu rýsovala klikatá jizva.
,, Já to nesnáším!" zavrčel a sesunul se zpět na lůžko. Takhle to zkoušel vždy dopoledne, kdy nebylo v Komnatě nejvyšší potřeby moc lidí aby se nemuseli koukat na to jak se nemůže ani zvednout. Nechtěl jim ukazovat jak je slabý.
,, Myslím, že můžeš být rád, že jsi dopadl ještě takhle." řekla Fiorella a posadila se vedle jeho postele. Z vyučování se ulila už tolikrát, že snad profesoři ani nevědí, že je stále studentka. Ale jí to nevadilo.
,, Možná, ale radši bych přišel o nohy, než o hůlku." odsekl naštvaně. Stále se nedokázal srovnat s tím, že nemá hůlku. Svou hůlku, kterou vlastnil od jedenácti let, kterou mu tam nechal Brumbál a měla být jen a jen jeho. Místo toho mu ji vzali smrtijedi.
,, Ale máš přeci tu Amandinu." připomněla mu Fiorella povzbudivě a Rafael jí musel dát za pravdu, protože jakou jinou hůlku by měl mít, než právě její.
,, Co ale teď jsem? Už nejsem nic, nemám nic a nemůžu ani chodit." postěžoval si pod návalem všeho špatného. Z toho jak se nemohl pomalu ani hnout a jak slabí zrovna byl mu nebylo zrovna dobře. Byl na dně, od kterého ho občas zachránila jen Fiorella, která se od něj nechtěla ani hnout.
,, Nic? Všem tady jsi dal naději." nesouhlasila s ním černovlasá dívka a pousmála se. Rafael si povzdechl.
,, Na moc dlouho tedy ne, jsem absolutně neschopný."
,, Tohle neříkej." zakroutila hlavou a položila mu ruku na rameno. Chtěla mu toho říct tolik. Že je pro všechny studenty tady hrdina, že dělal co mohl a nikdo ho neodsuzuje za to, co se stalo a že jediné v co teď všechny zajímá je jeho zdraví. Ale on by to stejně nepřijal. Žil si ve svém vlastním světě, kde byl jen jako slabé nic, které si neudrželo jedinou věc, kterou si vybojovalo.
Byl zdrcený.
,, Když jsem zemřel, viděl jsem Amandu a moje rodiče." řekl po chvíli a díval se při tom na opačnou stranu, než na Fiorellu.
,, Tys viděl smrt?"
Rafael rychle otočil hlavou a podíval se do jejích zelených očí. Už i ona ho měla jen za Potomka smrti, který neměl nikdy žádné rodiče. Rychle zakroutil hlavou.
,, Ne, tu ne. Myslel jsem Potterovi."
,, Aha... no jistě... " přitakala okamžitě. Za tohle by si v tuhle chvíli nejradši nafackovala.
,, Jsem teď zmatený. Už mě nebaví být necitelný nebo naopak přecitlivělý. Celý život hledám to co je správné, ale ať už jsem zkusil cokoli, vždy jsem vyhořel." přiznal a Fiorella si všimla, že se mu v očích tvoří slzy. Neměla na co to říct, byla to vlastně pravda. Tedy, kromě přítomnosti.
,, Já teď nevím kdo jsem." zašeptal.
,, Já ti řeknu kdo. Jsi bratr, náš zachránce a kluk, kterého miluji. Nic víc, nic míň."
A pak se k němu sklonila a dlouze ho políbila.

***

Draco Malfoy se vracel domů, už zase. Nesnášel to tam, nesnášel svojí rodinu za to, co mu udělali a nesnášel svůj život. Na smrt se ale měl moc rád a to na sobě nesnášel taky, prostě začarovaný kruh.
Seděl ve svém pokoji, kde se zavřel hned po příjezdu a odmítal vylézt ven. Nedokázal přestat myslet na Rafaela, který zemřel jen kvůli němu a i když věděl, že v tu chvíli nejednal sám za sebe, nebyl schopen si to odpustit. Ani svým rodičům. Kdyby tak tušil, že Rafael stále žije...
Jenže on to nevěděl a tak se mohl jen litovat.
,, Draco, pojď okamžitě dolů!" zakřičela Belatrix přes celý dům. Draco se polekal, protože pokud ho sháněla jeho teta, muselo se něco dít. Ona se o něj totiž nezajímala, pokud to nemělo co dělat s lordem Voldemortem. Neochotně se tedy zvedl a vydal se dolů.

To co spatřil tedy nečekal. Stál tam Ron Weasley, Hermiona Grangerová a přímo před jeho rodiči a Belatrix klečel kdosi s podivně buclatým obličejem.
,, Pojď sem, Draco." přikázala mu vzrušeně Belatrix a při tom ukazovala na podivně vypadající osobu.
,, Poznáváš ho, Draco? Je to on? Je to Harry Potter?"
Draco vytřeštil oči a pořádně se na muže podíval. Jistě, že to byl Harry Potter, toho by poznal všude.
,, Musíš si ale být jistý, jinak nás Pán zla... "
Klekl si k němu a předstíral, že si ho potřebuje ještě více prohlédnout, aby se nespletl. Pravdou však bylo, že přemýšlel.
,, Nejsem... nejsem si jistý." mumlal pro získání času navíc. Mohl samozřejmě přiznat, že to Harry je a poté by byl na vítězné straně. Líbila se mu ta představa, ale nemohl zapomenout na to, co slíbil Rafaelovi. Byl to přeci jeho plán. Smrtijedi na jeho straně a živý Harry Potter. Tohle mu odsouhlasil a nějak to nedokázal porušit. Na chvíli pevně zavřel oči a otočil se ke své rodině.
,, Myslím, že to není on."

***

Ješte toho dne, kdy se Harrymu podařilo utéct pomocí skřítka Dobbyho, který za něj položil život si potřeboval promluvit s panem Ollivanderem. Věděl už o relikviích smrti a také, že lord Voldemort má právě tu bezovou hůlku. A tak s Ronem i Hermionou přišel do jeho pokoje, který mu nechali. Nejdříve se zeptal na pár otázek ohledně hůlky Draca Malfoye, kterou mu vzal, když nad ním vyhrál v souboji, a Belatrix.
,, Ještě je tu jedna věc, pane. Chtěl bych se zeptat na bezovou hůlku." řekl Harry a sledoval při tom, jak se mužovi zorničky rozšířili.
,, Ano, říká se, že patří k relikviím smrti. Spolu s kamenem vzkříšení a neviditelným pláštěm. Pokud někdo vlastní všechny tři, stane se pánem smrti. Jsou to ale jen povídačky." odpověděl trochu zdráhavě, ale Harry už věděl, že to všechno nejsou povídačky.
,, Vy jste věděl, kde ta hůlka je, že ano?"
Pan Ollivander si povzdechl a přikývl.
,, Mučil mě, dlouho mě mučil." šeptal.
,, Já vím a nic vám nevyčítám. Ale řekněte mi, kdo tu hůlku vlastnil?"
,, Váš bratr, přeci, Rafael Potter." odpověděl jako by to snad měl věděl každý. Ale Harry o tom neměl ani tušení, stejně jako Ron nebo Hermiona. Stál na místě jako přibitý s očima vytřeštěnýma na zmateného starce.
,, Stalo se něco, pane Pottere?" zeptal se ustaraně. Harry otevřel pusu, ale dlouho nic neřekl, nějak se mu nechtělo to říkat nahlas. Ale musel. On sám si to potřeboval přiznat.
,, Lord Voldemort už tu hůlku získal a pokud... pokud ji před tím měl Rafael tak... je mrtvý."