BUNKR ARCHIV

56. Full House

Aniž by ještě na něco čekal, Dean vyhrabe z úkrytu v knihovně jednu z posledních láhví, rozleje do dvou sklenek a jednu pošle přes stůl Casovi. „Takže?" nadhodí. „Michael o tobě zarytě mlčí. Což je divný, páč jinak je nesnesitelně ukecanej."

Castiel si dává dobrý pozor na to, co řekne. Nepotřebuje další varování od staršího bratra. „Asi nemá co říct..." pokrčí rameny.

„Hm. Takže spolu se neznáte."

„V Nebi se známe víceméně všichni..."

„Jasně. V Nebi," zabručí Dean, naklopí do sebe panáka a nalije si dalšího. „O co ti tady teda jde, Castieli?"

Anděl sebou trochu trhne. „No, Michaela tam zná každý..."

„Myslím, proč jsi tady?" přeformuluje Dean otázku. „Proč mě otravuje Michael, to chápu, má svoje důvody. Jaký jsou ty tvoje, hm?"

Castiel si povzdechne. Jak mu to říct, aby se vyhnul sepsutí od Michaela. „Prostě jsem sem byl poslán..."

„Někdo... tam shora nám poslal posily?" Dean si anděla trochu skepticky přeměří. „Huh. Dobře. Fajn."

„Chuck... Můj úkol od Chucka v první řadě byl udělat něco, co si nepamatuješ, že jsem udělal, a zabránit tak apokalypse. Pak dostat Sama z Klece..." Cas trochu mumlá, možná proto, že se pohybuje na hranici toho, co může říct nahlas. „Víceméně úspěšně... A pak... No, prostě jsem zůstal, protože..." odmlčí se a zatváří se tvrdohlavě, když doplní: „Prostě jsem si vás dva oblíbil... Hlavně tebe..."

Castiel: (Přednáška za 3, 2, 1... Tak a do mě, Michaeli.)

Michael: (Tenký led, bratříčku. Ale on je tak tupý, že je to nejspíš v pořádku. Možná je to trochu moje vina, protože když se o tom snaží uvažovat, nasměruju ho jinam. Jen bys mohl zkusit odvést téma. Udělal bych to hrozně nerad, vím, že by tě to ranilo, ale když to bude nutné, když mu ty díry v paměti budou moc podezřelé, budu je muset zaplnit. Někým jiným, než tebou.)

„Jasně," usměje se Dean v tutéž chvíli. „Já jsem snadno oblíbitelnej."

Michael: (Tlačí nás čas, Castieli. Budu po tobě brzy chtít rozhodnutí. Na Asgardu se podle mých informací věci ošklivě zvrtly. Pamatuj na to. Večer se tě zeptám ještě jednou, naposledy.)

Castiel: (Já se ho nevzdám! Tak mu vrať paměť a ať to rozhodne on!)

„Prostě chci zachránit Otcovo dílo..." doplní anděl tiše.

Dean si trochu nespokojeně promne čelo. „Výborně. V tom případě, vítej v týmu. Pomůžeš... potřebuju pomoct s jednou věcí," váhavě se na anděla zadívá.

Castiel: (A, sakra, nemluv skrz něj! Bolí ho to! Mluv rovnou mě do hlavy!)

Michael: (Večer, maličký. Jedna otázka, jedna odpověď, pak moje nabídka padá.) a ticho

„A to?" zeptá se Castiel nahlas.

„Co víš... kolik toho víš o Samovi?" zeptá se Dean, jako by se nic dalšího nedělo.

„Za tu dobu, co vás dva znám, tak celkem dost... Proč se ptáš?"

„To, co se děje teď... Potřebuju... musíme... dostat ho od zatracenýho Lucifera," teď už se Dean tváří vyloženě zoufale. „Nedokážu to sám. A asi ani s Michaelem."

„Když to nezvládá Michael, tak já asi těžko..." Castiel zní, jako by ho bolelo každé slovo.

„Uhm," ještě okamžik, než se Dean zase ovládne a nasadí v pohodě výraz. „OK. Zkusil jsem to. Sam je stejně... moje zodpovědnost," zamumlá, natáhne se pro láhev a zdá se, že ji hodlá do sebe naklopit celou, bez zdržování se se skleničkou.