BUNKR ARCHIV

38. Na cestě do Beloitu

SMS na Deanův mobil: „Impalu máš při Red Rock moteli."

Zabzučení příchozí zprávy nemá šanci k němu proniknout. Jednak mu Castiel cosi šeptá v myšlenkách, a po chvíli už i proto, že se Dean propadá do spánku, ve kterém neslyší ani Kreator, ani šeptání, jen dusot kopyt strakatého koníka pinto... A z nějakého důvodu je to ten nejvíc znepokojivý snový obraz za hodně dlouhou dobu.

Castiel ve spánku přehodí ochranářsky přes Deana ruku a přitáhne si ho k sobě – Dean sebou cukne, v poslední době mu většina doteků přinášela hlavně bolest, ale neprobudí se a nakonec se i jeho obličej konečně uvolní a odráží nově probuzenou naději.

Taky si poslintá polštář, ale to už není tak poetické, že ano.

Několik desítek minut spí s pocitem bezpečí, po tak dlouhé době, kdy skoro zapomněl, jak takový pocit vlastně chutná. Jenže postupem času, jak nejspíš i anděl přepnul do spacího módu, veškeré ochrany zeslábly. A ze spánku v andělském peří okolo hlavy se stává obvyklý sled nočních můr, začínají se vracet obrazy, před kterými by nejradši utekl, kdyby nevěděl, že je marné se o to i jen pokoušet.

„Sam," zamumlá, převrátí se, a v tu chvíli se probudí.

„Sakra," sykne, znehybní, chvíli vyčkávavě hledí na anděla, jestli ho tím pohybem nevzbudil.

Pak se co nejtišeji vyplíží z postele, hmátne po mobilu a následně zamíří ke garážím, zatímco si čte zmeškanou zprávu.

Lucifer: (Drhneš kapotu alebo čo?)

Za chvíli už sedí za volantem, na cestě k motelu. A řídí nocí jako absolutní zmrd, bez ohledu na předpisy, ten hlas, co se mu znovu ozývá v hlavě, taky nepomáhá.

„Sklapni!"

„Do hajzlu!" vykřikne nahlas a ještě k tomu uhodí do volantu oběma rukama, aby tomu dodal na důrazu.

Lucifer: (Dúfam, že ti je jasné, že tam nájdeš iba Impalu, s obrúseným bokom a dierami po brokoch...)

Dean se marně pokouší naladit na rádiu něco poslouchatelného a nakonec to vzdává, než skončí v příkopě a jednoduše zesílí zvuk u toho, na čem skončil, což je, když už nic horšího, Johnny Cash a Hurt.

„Sklapni, sklapni, sklapni!!!"

Lucifer: (Jo, jo, furt.)

„Beztak tě neslyším. Jenom si tě představuju."

Lucifer: (Soooo quiet...)

Po chvíli realitvního klidu – relativního, protože se pořád řítí temnou silnicí nejvyšší rychlostí, jakou z téhle káry vyždíme a to teď za zvuků nějakého experimentálního jazzrocku na plné pecky – se odváží tu hrůzu ztlumit a chvíli ladit, než se mu podaří trefit přijatelnější stanici, kde hrají klasické rokové fláky. A vzápětí sebou trhne, škubne volantem a tentokrát málem doopravdy bourá.

„Do hajzlu!" zopakuje. „Je mi fuk, jestli si tě představuju, můžeš držet hubu i tak?"

Jenom proto, že jet se zavřenýma očima už by byla sebevražda, je nezavře, ani když se mu na čelním skle objeví sotva zřetelný obraz obličeje... držícího hubu.

Když konečně dorazí k motelu, místo aby hned po zastavení a výsadku na parkovišti běžel kontrolovat vážně zmrzačenou Impalu, vyrazí hledat Sama.