BUNKR ARCHIV

76. Silné ženy

BUNKR

Charlie se unaveně sveze po židli dolů, div že nespadne úplně na zem. Nahlas zakleje, povzdechne si a pevně sevře víčka. Kofein přestává fungovat a jídlo, které jí v pravidelných intervalech nosí Michaelova andělská armáda kuchařů, už dávno přestala jíst. Žaludek má jako na vodě a když se pokusí vstát, málem upadne.

„No tak, Charlie, nejsi přece žádná padavka, no ne?" zamumlá sama pro sebe. „Hermiona taky strávila několik nocí v knihovně. Takže... proč s tím máš problém ty?" pokračuje ve své zmatené samomluvě a znovu si sedne na své místo.

Nepokračuje ale v žádném vyhledávání. Všechny informace už má. Důkladně smaže veškerou historii vyhledávání a to nejdůležitější zazálohuje.

Znovu si unaveně promne kořen nosu a prsty poklepe o stůl, snad jako by čekala, že tím přivolá jednoho z těch okřídlených pitomců.

A přivolá, i když možná ne takového, jakého by očekávala.

Tenhle anděl se tu ukázal poprvé.

A těžko říct, jestli to byla nějaká Michaelova podlá hra, nebo jen náhoda, ale...

Tahle andělská schránka rozhodně nezapadá mezi všechny ty military šílence okolo. Blondýnka, mladoučká, s kulatým obličejem a velkýma modrýma očima. Trochu nejistě se na Charlie zadívá, je znát, že ať je to kdokoli, na Zemi moc dlouho nebude.

„Mám o tebe... pečovat," vyleze z andělky nakonec.

Když ji Charlie spatří, její srdce se zachová stejně jako srdce každého normálního chlapa... totiž... ehm... zkrátka – vynechá jeden úder. Prohlédne si dívku ve svém pokoji od hlavy k patě a zase zpátky nahoru. Olízne si suché rty a pohledem těká kamkoli, jenom ne na andělčinu tvář. Na tu andělsky pěknou tvářičku... na... zatraceně! V duchu sama sebe profackuje. „Pečovat?" vypraví ze sebe. „Jak jako... pečovat?"

Andělka zírá na Charlie se směsicí nechápavosti a zvědavosti. „Omlouvám se, nemám mnoho zkušeností." Usměje se, jako by zkoušela, jak to vlastně funguje. „Po pravdě jsem ti byla přidělena jako... strážný anděl," prohlásí. „Postarám se, aby ti nic nechybělo a mohla ses plně soustředit na svůj úkol."

Aniž by čekala na povolení nebo odpověď, najednou stojí za Charliinými zády a obě ruce jí pokládá na ramena. Léčivá síla proudí celým Charliiným tělem a odstraňuje únavu i ztuhlost svalů, je to lepší než thajská masáž...

„Jak jako... strážný anděl? Co to, do háje?" koktá Charlie zmatene. Když si andělka stoupne za ni, pokusí se Charlie vyskočit ze židle, ale ona je mnohem rychlejší. Položí Charlii ruce na ramena a ona cítí, jak se jí do unaveného těla vrací síla. Slastně si povzdechne a najednou vůbec nemá pocit, že by stvoření za sebou neměla věřit. Vždyť vypadá jako srna, na kterou míří reflektory aut. Proč by jí někdo takový měl ubližovat?

Dovolí tomu vyčítavému a obezřetnému hlasu uvnitř své hlavy, aby zmlkl. Trochu se uvolní, ale ne příliš. Pořád... je to anděl. Ne člověk. I když... pěkný anděl. A ona je pořád jenom člověk. Se svými potřebami. „Tak asi... ehm... dekuji. Za to zbavení únavy a tak," koktá zmateně a beze smyslu.

Andělka vážně přikývne, pořád Charlii pozoruje s tím zkoumavým výrazem, jako by poprvé viděla živého člověka... a nejspíš vidí. „Nemusíš mi děkovat. Je to můj účel," zase se mírně pousměje, zůstává stát vedle Charlie, uvolněně, klidně. „Neboj se mne o cokoli požádat. Michael mi přikázal, abych ti připomněla, že si máš pospíšit se svou prací, jenže... Jsou všichni lidé tak slabí a křehcí jako ty?"