BUNKR ARCHIV

95. Výprava, co se obejde bez Sama

PODZEMNÍ MÍSTNOST, DETROIT

Mučení pokračuje a Crowleyho „duši" to nedělá žádnou radost. Dá se to přirovnat k tomu, kdyby si někdo vzal struhadlo a pomalu jej drhl jako eidam. Vydrží to, minutu, dvě, a ve třetí minutě mu začnou téct slzy. „Prosím," zašeptá. To je skoro legendární slovo, které neříká moc často. Vypadá jako dítě, které je trestáno a nemůže s tím nic dělat.

Puriel pokračuje. Spíš se zdá, že mu dá práci udržet se, aby démonskou špínu, kterou pro něj Crowley představuje, jednoduše nespálil na popel jediným mocným výbojem.

Pohled na slzy ho nezastaví, ani prosba.

„Tohle není to, co potřebuji slyšet," prohlásí, aniž by přestal čistit.

Minuta, dvě. Domeček z karet padá, stříbrné hodiny odbíjí... Crowleyho duše, zhaněná, zahanbená, je trhána na kusy a lepena plytkým humorem a sarkasmem. To všechno, všechno nahromaděné, zhýralé, zapomenuté a opuštěné v dříve divokých končinách jeho duše vytlačí spolu s bolestí labilitu, aspoň do té míry, jak to jde. Prohne se v zádech, otevře na okamžik oči a bolestí zařve. Škubne sebou, jak chce využít poslední zbytečky té síly. Pak rezignovaně povolí.

Puriel se odtáhne, o krok poodstoupí, prohlíží si Crowleyho jako sochař zpola dokončené dílo. „Jsi tu se mnou, Crowley? Nebo už ti můžu začít říkat MacLeode... aby sis zvolna zvykal."

Crowley má chvíli zavřené oči a v mozku guláš. Tahat rozum je jako tahat králíka z klobouku. Po chvíli otevře oči a zvedne hlavu. Podívá se na anděla a je vidět, že vůbec nepochopil tu poslední narážku. Nechá to být a stručně, třesoucím se hlasem řekne: „Oni... oni jsou..."

Puril se k němu nakloní. Skoro vlídně ho pobídne: „Ano? Oni jsou... kde, Crowley?"

Crowley si skousne rty, až se objeví trocha krve, jak se přemáhá, a pak rezignuje. „Normálně bych asi řekl, že jsou ve Vatikánu, což je lež..." mluví velmi pomalu a dává si záležet, aby řekl všechna slova, jak jdou za sebou. „Vy byste tam šli a za deset minut bys mě zase pálil..." Udělá kratinkou pauzu. „Jsou na místě, které jsem Castielovi rozmlouval. Ale on ne, kladl mi na srdce, abych to nikomu neřekl. Protože na tohle," krátce se odmlčí, aby nabral dech, „by jste nepřišli." Zatváří se, jako by chtěl plivnout Bohu do ksichtu, než ze sebe vysouká: „Drepung... Tibetský klášter, největší, co tam je. Říkal, že vás nenapadne je tam hledat, zvlášť když jsou tam buddhisti."

„Víš, že si to můžu prověřit během pár okamžiků," řekne Puriel s výrazem člověka, který by měl podat hlášení nadřízenému, ale váhá s tím, protože by to mohl docela dobře být pořádný provar. „A taky to udělám."

V místnosti se objeví postava dalšího anděla, tentokrát viditelně nižší šarže, který se tiše postaví stranou a začne s povinným civěním na Crowleyho. Puriel se otočí na patě a je ten tam, zbyde po něm jen záchvěv vzduchu, zvířeného andělskými křídly.

Jestli ho hlídá tenhle šmoula nebo jiný, to je Crowleymu už fuk. Nechá zmizet kníratého exota a začne civět s výrazem smutného štěněte na druhého anděla. Pak odvrátí zrak, skloní hlavu a začne drmolit něco, co zní jako modlitba, jen nemá ta správná slova.

***

Puriel se vrací. Jeho knírek je pryč a má vyholenou hlavu. Vypadá poněkud konsternovaně, meditace asi neúčinkovaly. Hodí hlavou, hlídací anděl zmizí. A Puriel beze slova přikročí ke Crowleymu, tentokrát mu pleskne dlaně na spánky, jako by ho chtěl z obou stran profackovat. Krotit intenzitu síly je pro něj, zdá se, obtížnější než prve. Stále se ale drží na té tenké hranici před tím, kdy už by démona zabil.