BUNKR ARCHIV

92. Žijem si jako v pohádce...

Bobbymu se snaha probrat ten uzlík viny a černých vlasů k něčemu tak primitivnímu, jako je život, zdá marná. Ví, že na Sama platí, když se do něj trochu víc a drsněji opře, ale teď na to nemá chuť ani náladu. Ani mu to nepřijde fér, protože ten kluk udělal pořádný kus práce.

Luciferův hlas v Samově hlavě utichl už dávno. Alespoň ten, který ho řezal novými slovy.

Zůstaly jen vzpomínky. Chaotická spleť zlých rozhodnutí a šťastných chvil, které zničil, udupával napříč časem, až zahynuly v prachu, ubohé, zapomenuté.

Všechno jen proto, aby viděl celou svou vinu.

Aby pochopil, proč to tak mělo být.

Deanův zlomený pohled.

Bobbyho hněv.

Charlie nehybná-

Bobby se rozvalí na široké dvojposteli vedle Sama, kterého tam spíš dovlekl a hodil, než položil. Potřebovali by usnout. Oba. Dneska toho bylo vážně moc i na člověka, který je v pořádku, natož na někoho, kdo balancuje mezi lidstvím a démonstvím. Vzpomíná si ale na jedno. Na Samovu touhu po normálním životě. Po tom, v němž jsou pohádky před spaním, domácí mazlíčci, a kde smrt nekouká tak vyzývavě za každým rohem. Všimne si navíc Rahmiel, postávající mezi dveřmi, a tak ji vyzve: „Rahmiel, mohla by sis tady sednout na židli a chvíli nám vyprávět? Něco hezkýho, nenásilnýho... pohádkovýho."

Rahmiel se konečně podařilo dostat na správné místo. Váhavě přejde k posteli a zadívá se na hromádku neštěstí uprostřed peřin. Z její tváře nejde vyčíst nic, ani ten neodolatelný odpor k démonské části Samovy duše, ani soucit. „Nedokážu si představit, co bych mu mohla vyprávět, ale možná... dokážu ukonejšit alespoň tu lidskou část duše. Tu, která zažívá nejhorší utrpení," mluví klidným hlasem bez emocí.

„Když tam budeš mít i něco pro mě, abych se v klidu vyspal, bude to fajn," broukne Bobby.

Andělka to vezme jako jasný pokyn a než stačí Bobby udělat cokoli jiného, složí ho s jistotou někoho, kdo tohle dělá už minimálně potřetí, na postel vedle Sama. „Jsi na řadě, Samueli," prohlásí tiše.

Cas klečí u Deana. Drží ho za ruku. Stále ho léčí, dává do pořádku každou ranku, každý šrám. Jak na těle, tak na duši. Chtěl by ho vzbudit, zkontrolovat, v jakém je stavu. Dal by cokoli za to, aby byl Dean v pořádku. Už napořád.

Dotkne se jemně jeho čela a zase ho zapne. „Deane?"

Stiskne mu ruku o něco pevněji.

Deanovo vědomí je zpátky. Bolest ne. Stejně se mu nechce otevírat oči. Fyzicky se cítí lépe, než za strašně dlouhou dobu předtím, ale...

„Casi... všechno to vyšlo, hm?" zase sotva poznává svůj vlastní hlas.

„Jak... Jak ti je?" Cas Deana pozorně sleduje.

„Líp, než si zasloužím," ušklíbne se Dean.

„Fajn, čas otevřít oči. Doslova pohlédnout do tváře realitě."

Vyhledá pohledem Casovu tvář. „Co ostatní?"

Anděl se pokusí o povzbudivý úsměv. „Bobby, Sam a Charlie spí. Rahmiel snad odpočívá a Crowley s Adamem si někam zalezli..." Upřeně se Deanovi podívá do očí. Na tváři má unavený výraz. „Jsem rád, že jsi zpátky," řekne tiše.

„A ty?" musí se Dean zeptat, i když má strašlivou chuť zahrnout anděla otázkami na Sama, hlavně tou jednou podstatnou. „Jak... Jak se držíš?"