BUNKR ARCHIV

40. Výprava na Asgard

Impala zastavuje před bunkrem. Z místa řdiče vyskočí Cas a obíhá auto. Pomalu otevírá dveře, bere Deana do náručí a nese ho do bunkru – Dean radši předstírá, že tu vůbec není, protože se z toho červená až na zadku.

Bela vzhlédne ke dveřím, uvidí ty dva a vyprskne smíchy, až jí praskne rozbitý ret.

Cas se neohlíží napravo ani nalevo, jen cestou po schodech utrousí: „Čau, Bel." a pokračuje chodbou a rovnou do pokoje, kde Deana položí na postel, sundá mu boty a pořádně ho zabalí do peřiny v burrito stylu. Pak si sedá vedle něj.

„Co to má sakra bejt?!" zeptá se místo pozdravu Loki, nevěřícně sleduje příchozího s troskou v náručí a zakutávání do peřiny.

Sundání bot Dean ocení... eh, smrádkem? Dobře, trochu eufemismus, ale nechci to nabourat totálně. Pozdě? Sorry, not so sorry.

Burrito leží jako burrito, akorát oční víčka se mu chvějí a něco si pro sebe přemílá, protože se mu pohybují rty.

„Deane?" anděl se nad ním starostlivě sklání.

„Sammy," zahuhlá Dean. „Bel. Lucifer. Jdi... s ní. Mluvit."

„Klid... To bude dobrý..." Cas ho pohladí po vlasech. „Spi..."

„Nebude... jen tak. Jdi... mluvit s Bel," pokračuje Dean tvrdohlavě. Teprve teď, v burritobalení a o samotě s Casem, se pustí i posledních zbytků sebedisciplíny (nebo co je to za věc) a zpod zavřených víček mu steče pár slz.

Castiel ho ještě jednou pohladí, přitáhne si ho do náručí a začne ho konejšit. A burrito je moc rozebrané, než aby se snažilo rozmotat a bránit se, takže místo toho konečně vypne. Cas s ním lehce pohupuje a cosi brouká.

Někde v průběhu spánku, klasicky neklidného, ale tvrdého, sebou zkouší házet, ale protože je zababušený jako v povijanu, moc mu to nejde. Zahuhlá jméno svého bratra a zatváří se nešťastně. Depresivní burrito. A teď se probírá.

„Casi?" ozve se, ale anděl už je ten tam. „Super. Vrátil jsi mi to za minule?" Mluví k němu stejně a usilovně se snaží vymotat z pevně utažené přikrývky, která teď představuje něco mezi pavoučím kokonem a svěrací kazajkou. „Houdini, kua!"

Když se konečně vysvobodí, obuje si boty, sfoukne provozní záležitosti – udělat ze sebe něco, co víc připomíná člověka a méně věc, kterou vytáhla toulavá kočka z popelnice za bistrem. Projde bunkr, jen aby zjistil, že všude je ticho a klid, vyřídí telefonát ohledně zdemolovaného vchodu.

Zprovozní pak jeden ze svých záložních mobilů a zaleze do garáže, protože další věc, kterou je třeba spravit, napravit a opravit, je teď Impala. Aspoň trochu to umenší pocit, že nemůže dělat nic.

Z garáže se ozve osmdesátkový thrash metal a hraje s jedinou přestávkou, kdy se jde Dean domluvit s osazenstvem dodávky montážních dělníků na tom, jak má vypadat nový vchod. A potom už se nejspíš hodlá u Impaly usadit na tak dlouho, než se objeví příležitost vrhnout se do řešení něčeho dalšího.

„Ahoj, Deane," ozve se někde za ním Lokina, se dvěma hrnky kafe.

„Uhm," broukne Dean. „Zdar." Odloží svářečku, sundá si rukavice. „Pauza na kafe? OK. Nenechal ti Cas nějakej vzkaz, než se vypařil."

„Mně určitě ne," pokrčí Loki rameny a podává mu hrnek.

„Dík," zkusí se na ni usmát. „Až budeš mít chvíli, dones kdyžtak taky těm chlápkům, co dělají dveře, ok?"