BUNKR ARCHIV

82. Uklízení

BUNKR

Zatímco uvnitř se odehrává předehra k souboji, nahoře před bunkrem Cas učí hafana základní povely a aportovat. Někde sehnal i vodítko.

Jediný povel, kterému zatím Kerberos rozumí, je „lehni", a po tom se natáhne na záda a chce drbat na břiše.

Cas, při pokusech naučit to štěně alespoň něco, přemýšlí, co tím chtěl Crowley říct, když mu toho hafana poslal.

„Ty mi asi neřekneš, co Crowley tam dole v Pekle chystá, co?" mumlá. „A musím ti najít nějaké jméno, hafane."

„Myslíš, že jsem nikoho z nich ani z vás nemusela zabít? Znám takové, jako jsi ty, lépe, než bych ráda, na to už žiju příliš dlouho. A nedožila jsem se tak dlouho jen pro své pěkné oči," říká Aurora a současně manévruje, aby měla za zády schody a Deana před sebou. Pokud to půjde, raději vyklidí pole. Zabíjení poutá nežádoucí pozornost. Zejména zabíjení Lovců. A ona nemá nejmenší chuť teď pár let strávit na útěku a zametat za sebou stopy, aby měla zase na čas klid. Zmapovat únikové cesty bylo první, co udělala. Síla zvyku. Počet schodů, velikost, vzdálenosti, možné úkryty... Nepojde tady, jako dosud nepošla ani nikde jinde!

„Mhm," zabručí Dean, nějak nemá vůbec chuť do toho jít. A nejen pro její krásný prsoči.

„Není to tak dávno, co by ses vůbec nerozmejšlel."

Časy se mění.

„Nemůžu tě odtud nechat odejít," oznámí upírce, ruku se zbraní svěsí. „Měl bych tě zabít. Sakra. Nechci to udělat."

„OK, teď vypadám jako srab, skvělý."

„Jak by ses chtěl jmenovat?" ňuňá Cas na hafana.

Ten má rád klacky. Tři hlavy se tahají o jeden, až Kerbeřík padne na záda a vyplázne jazyky. Nemá tušení, co je to ten Crowley a jestli je to k jídlu. A o jménu taky neví ani ťuk. Zavrtí ocáskem.

„A já zase nechci umírat, ani být v něčím područí, natože Lovce a muže k tomu," odtuší Aurora, stále ve střehu, schod po schodu couvající nahoru, blíž ke svobodě. A přežití. Deanovi příliš nevěří a nedůvěra je to, co ji drželo naživu až doteď.

V tu chvíli narazí zády do Case. Hafan je mu v patách. „Kampak?"

„Fajn, za dveřma je Cas s tím svým trojhlavým exotem. Snad bude mít aspoň tolik rozumu, že tuhle polonahou krvesajnou nádheru nenechá zdrhnout na lov.

Cas? Tvoje zodpovědnost, opět," táhne hlavou Deanovi.

„Hele, tohle je..." začne, zasekne se. „Můžeme začít znovu?" S pocitem, že tohle rozhodně není on, že za něj mluví něco unaveného, pořád ještě rozsekaného po pekelné jízdě (a taky chlap, ehm), provede hod důvěry mačetou od sebe.

„Nevezmu jí na lov," prohlásí Cas, vytáhne z kapsy pytlík s krví. „Univerzální dárce. Dobrou chuť." Hodí pytlík upírce.

„Někam, kde se mě nebudou pokoušet zabít," poznamená ještě Aurora. „Nemám nejmenší chuť bojovat. A po zabíjení taky nijak zvlášť nebažím." Když na ni vzápetí cosi letí, instinktivně se to chystá odrazit, ale v poslední chvíli úmysl změní a měkký předmět zachytí. Jistě, uvnitř je krev, o tom nemůže být pochyb. Ale ten podivný, čirý vak... Skepticky si jej prohlíží. Nakonec odšroubuje zátku a obezřetně přičichne. Dost možná je to past. Už na ni zbraň vytáhli... Třeba krev z mrtvého muže... Ale tahle je čerstvá. Sice zchladlá, ale rozhodně čerstvá. Opatrně a pokud možno decentně si cucne a zkusmo ji poválí na jazyku. Stojí jí to hodně přemáhání, udržet si kontrolu a neobrátit do sebe ten malinký vak na jeden hlt. „Nepotřebuju lovu, mám jen žízeň. Dávám přednost dárcům. Méně problémů, více klidu," odtuší a konečně nechá protéct hrdlem i zbytek krve. Ten pocit je tak slastný a euforický, že ani nevnímá, co se děje dál. Jistě, smrtelná chyba, ale zkuste se znovu napít po šesti stoletích...