BUNKR ARCHIV

78. Návrat domů

PERU

Jako by Bobby zaslechl Case. Když ale dojde do místnosti, ze které hlas slyšel, najde jen lepivé ťápoty. Nabere trochu hmoty na prsty, aby zjistil, jestli to není ektoplazma, ale vzápětí ho uhodí do nosu medová vůně.

Zavrtí hlavou a myslí si něco o šílencích, jen v tu chvíli neví, jestli to vztáhnout i na sebe, nebo jen na ty dva střelené opeřence.

A pak zase nic, jen podivné nutkání, jako by místo toho hnití tady měl být úplně někde jinde.

Snaží se ho zahnat vším, co má po ruce, ale to nutkání přebíjí i dvanáctiletou skotskou z tajné přihrádky.

A pak najednou konec. Jako by se neviditelná struna, která ho napínala, přetrhla. Co tohle může znamenat?

***

Rahmiel se s tichým zašustěním perutí objevuje s Charlie v náručí v jakési exosticky působící krajině. Okolo se tiše snášejí andělská pírka, nechávají po sobě jen stopy jemného černého popela. Andělka působí naprosto vyčerpaně, nejen proto, že nejdřív se instinktivně pokusila skrýt i se svojí chráněnkou v Nebi a tak nějak nabourala do zavřených dveří.

Charlie nechápavě vykulí oči a sveze se na nohy. Není si jistá, co přesně všechno viděla, stejně jako si není jistá, jestli její strážný anděl ve skutečnosti není jen špatným pokusem o vtip. „Co... co to bylo? Co... se stalo?" zamračí se a zadívá na andělku a položí možná tu nejdůležitější otázku ze všech. „Jsi... jsi v pořádku?"

Andělka k ní zvedne oči rozšířené upřímným děsem. „Moje křídla," zamumlá. „A neslyším... neslyším nikoho!"

„Hej, hej, uklidni se," Charlie jí položí ruku na rameno a lehce ho stiskne. To zděšení v jejích očích a taky skutečnost, která jí začíná pomalu docházet. Pustí andělčino rameno a rozhlédne se okolo sebe. Příroda kolem ní vypadá všelijak, jenom ne... americky. „Kde to... kde to sakra jsme?"

„Na Zemi," řekne Rahmiel tiše, už klidnějším tónem. Na chvíli zavře oči, nejspíš si něco srovnává, pak přikývne. „Když mě Nebe... Padaly jsme. Volala jsem o pomoc. Jediný, kdo se ozval, byl jeden z bratrů..." trochu se zachvěje. „Nechápu to, jde o... nepřítele, který se odmítl připojit k Michaelovi. Ale... uklidňoval mě a z nějakého důvodu mě nasměroval sem." Rozhlédne se. „Nerozumím tomu."

Kdyby Charlie nebyla tak unavená, zmatená a vykolejená z toho všeho, co se stalo, možná by nad její odpovědí protočila očima. „Na Zemi je dost široký pojem," zamumlá trpce. Nechce být na andělku protivná. Vždyť jí zachránila život. „Rahmiel, všechno bude v pořádku. Určitě jde o nějakou Michaelovu šaškárnu, která se brzy dá do pořádku. Nemusíš se bát o svoje sestry a bratry," řekne potichu, překvapivě klidným hlasem, ze kterého se najednou vytratila všechna jedovatost. „Který bratr tě zavolal sem?"

„Šaškárna?" zamračí se Rahmiel. „Tohle byla... válka, ne nějaká... zábava. A v tu chvíli i mě Nebe vnímalo jako nepřátelského vetřelce," kývne, jako by tohle všechno vysvětlovalo a ona to vlastně chápala. „Pokud se mi v tu chvíli ozval jen Balthazar, dává to smysl. Ale byla řeč o nějaké... základně." Rozhlédne se ještě jednou okolo. Až na chatrný přístřešek z proutí, pod nímž se ocitly, a na most přes řeku opodál je k vidění jen pustá, hornatá krajina. „Musíme to zkusit znovu. Zaměřit se přesněji," řekne spíš sama pro sebe a natáhne k Charlie ruku.

Charlie nemá sílu andělce vzdorovat. Stejně si pořád není jistá, co všechno se vlastně stalo a jak se to stalo. A stalo se to vlastně? Unaveně zavře oči a promne si kořen nosu. „Balthazar," zopakuje po ní jméno jejího bratra. Marně se snaží v hlavě vypátrat jakoukoli zmínku o andělovi podobného jména. Jenomže v hlavě má jen prázdno. Automaticky sáhne do kapsy a až teď si uvědomí, že všechna její technika zůstala v bunkru. „Sakra," zakleje nahlas. Pak se natáhne po Rahmielině ruce a pevně ji stiskne. Odevzdaně zavře oči, připravená na další přenos s nejistým výsledkem.