BUNKR ARCHIV

64. Pekelné intermezzo

PEKLO

Nebyla to naděje, spíš jen touha po změně, když se Dean vydal za hellhoundími zvuky. A nevydrželo to dlouho. Znovu nastalo ticho, směr, kterým se vydal, zatím nepřinesl nic, než další a další sníh a led.

Těžko říct, jestli si to uvědomuje, ale něco trucovitého v něm vedlo alespoň k jedné novince. Už po něm nezůstávají jenom stopy, vzápětí zametené ledovým vichrem. Jako pomníčky u silnice teď jeho nekonečnou cestu poznačují malí, pokroucení... sněhuláci? Někteří mají i cosi jako křídla z kusů ledové krusty.

Sam sklání hlavu před větrem, brodí se závějemi, sahajícímu mu až po kolena. Rukama si objímá hrudník, mráz mu proniká snad doslova až ke kostem. Tuto část Pekla nemohl vymyslet nikdo jiný, než sám Lucifer.

Znovu zastaví, v husté chumelenici se snaží uvidět... co vlastně? Čeká, že se před ním zjeví tmavá silueta? Že se vynoří z té nekonečné, oslepující bílé?

Pokusí se zapískat, ale vydá jen směšný, syčivý zvuk.

Něco zamrmlá, rozechvělé ruce si přitiskne k ústům a zakřičí její jméno.

Čeká, rozhlíží se, zkusí to znovu.

Nic.

Vykročí dál, v duchu si nadává, že ji nechal vyhodit právě sem. Nikdy ji nenajde. Ne jen proto, že je to nekonečná planina, že jeden vidí sotva pět kroků před sebe, ale... Vážně se jí to tu může líbit.

Stiskne rty, zamračí se. Bude muset vymyslet nějaký jiný způsob, jak najít Deanovu duši. Kdyby měl Jess, mohlo to být jednodušší. Možná. Možná by dokázala vystopovat nějakou frekvenci nebo co, přece je všechny zná a-

Zakopne, svalí se tváří do sněhu. S otráveným mrmláním se zdvihá, rozkopává závěje, aby zjistil, čemu vděčí za to vyrušení.

A zůstává němě civět na sněhový slepenec, připomínající... sněhuláka?

Dean postupem času zjišťuje, že i když mu od hrabání se holýma rukama ve sněhu umrzají prsty, je to svým způsobem uspokojivé. Tvorba postaviček s „křídly" i bez nich znamená, že nemusí aspoň chvíli myslet vůbec na nic.

Když se ohlédne, vidí jich za sebou vždycky aspoň pár. Lepší by byla celá cesta lemovaná malými ledovými kamarády, ale hej, spokojme se s tím, co máme.

Zbytečně si opráší ruce a pustí se do dalšího sněhuláčka.

Tenhle bude mít bujné poprsí...

Neprohlédnutelným bílým závojem pronikne táhlé vytí. Celkem blízko. Ale Sam se rozhlíží marně, nic nevidí. Hellhoundka má výhodu. Skáče sněhem, připomíná přerostlou lišku na lovu (případně zmutovaného zajíce), řítí se k tmavé siluetě. Zpomalí. Větší, opatrným krokem přechází okolo...

Tohle není Sam.

Tiše zavrčí.

Dean sebou trhne, z podřepu si kecne na zadek do sněhu, v ruce pořád ještě jedno z anatomicky nemožných sněhových ňader.

Hellhound.

Teď.

Když si konečně našel rozptýlení, které neznamená nechat se roztrhat...

„Ale do Pekla s tím," sykne, zahodí prso a pokusí se nenápadně odplížit co nejdál od nezřetelných obrysů liškozaječího mutanta, pohybujícího se opodál.