BUNKR ARCHIV

80. Jako když Sam srazil psa...

BUNKR

Dean sebou z blíže neurčených důvodů zamele, provede několik pohybů, jako by střílel z brokovnice, zašklebí se a zase znehybní.

Další mletí sebou nastává z velice určitých důvodů: cokoli za problém se skrývá v hrudním koši, pomalu a jsitě se to rozšiřuje do celého těla. Na povrchu není nic vidět, ale krevní oběh je toho plný a tělo střídá teplotu od bodu, kdy se už skoro sráží bílkoviny po stav hypotermie, jako když znuděný televizní divák přepíná kanály.

Jediné slovo, jméno, které se dostane přes zaťaté zuby, je dost nečekané.

„Michaeli."

Castiel na křesle vedle postele sebou trhne. „Ššš, Deane... Jsem tady."

Deanova oční víčka sebou zacukají. „Michaeli," opakuje, dost zoufale.

„Deane..." šeptá anděl. „To jsem já, Cas."

Ale Dean už jen dál mlčky střídá extrémní teploty, dokonce sebou přestane mlátit, jen se třese zimnicí nebo horečkou.

Castiel mu položí ruku na hrudník. „Co sis to provedl?" zavrtí hlavou a pustí se alespoň do léčení příznaků. Přitom se pokouší vyzkoumat, co přesně Dean udělal.

Ačkoli do „v pořádku" má Dean pořád daleko, alespoň se ustálí na normální horečce. Ještě se neprobírá, ale to, co teď nesrozumitelně mumlá, je nejspíš omluva. A Casovo jméno.

„Deane... Jsem tady..." Castiel se stále snaží zmírnit horečku.

„Je mi to líto," ozve se sotva slyšitelně, ale už celkem zřetelně. Zarudlýma očima, lesklýma horečkou, se Dean pokusí na anděla zaměřit pohled, ale zorničky mu ujíždí někam do strany.

„Ššš..." Castiel si přitáhne Dean k sobě. „Tohle zvládneme..."

Dean se nebrání, nespolupracuje. Ani na jedno nemá zrovna náladu. „Michael," zachraptí.

„Co s ním?" nasadí Cas až příliš chladný tón.

„Neslyší... mě," Dean ztěžka polkne, zkusí se sebrat, aspoň natolik, aby se na Case zvládl zadívat dost naléhavě. „Zavolej ho. Prosím."

„Michael sem už nemůže, Deane," vysvětluje mu anděl trpělivě, jako dítěti, kterému umřel pes. „Je v Nebi."

„Ty s ním... můžeš s ním... mluvit," vydoluje ze sebe a zase zavře oči. „Musíš."

„Proč?" Cas bojuje s tónem svého hlasu. Nechce být tak chladný. Ne, když má Deana zpátky. Po tak dlouhé době.

„Pomůže. Slíbil..." Dean se odmlčí a chvíli se jen namáhavě nadechuje, ani pocit bezpečí v andělské náruči, ani úleva, kterou mu ten dotek přináší, nic z toho nemůže smazat pravdu. „Tohle... mě zabije. Nebo něco horšího."

„Jak by mohl pomoct? A musí to být zrovna on? Nestačí jiný anděl?"

Od Deana se ozve něco, co zní jako pláč, ale ve skutečnosti je to... smích, hořký a neveselý. „Protože... si můžem vybírat?!"

„Mám k dispozici jednoho dost silného anděla."

„Ochotnýho... a schopnýho... tohle spravit, hm?"

„Ochotný..." zopakuje Castiel tiše, „pravděpodobně ano. Schopný? Snad." Upírá svoje myšlenky směrem k Peru. Když se nic neozve, upře své myšlenky k Nebi. Nakrčí čelo, když se nedovolá tomu, komu chtěl. Ale zoufalství je zoufalství.