Silent (Yoonmin) CZ

1.

Upozornění: Hmm...asi jen to, že se tady někdy objeví nějaký ten smut, nějaká sprostá slova, ale to je asi tak všechno, na co bych vás měla upozornit, tahle ff bude nejspíš docela mírumilovná :DD (taky jsem dlouho přemýšlela, jestli ji označit jako "pro dospělé" nebo ne, ale tak, raději jo)

Yoongi P. O. V.

„Yoongi, neblbni! Tohle neustojíš!" zařve na mě ze spodu tmavovlasý klučina s rozepnutou helmou na kolo, jednoduchými chrániči na loktech a cyklistickými rukavicemi. Stojí kousek od velké hliněné hromady, kde už si svoji cestičku vyjezdili profíci a z kusů dřeva vytvořili menší překážky cestou dolů, ale já jsem přesvědčený, že mám dostatek zkušeností, a hlavně odvahy na to, abych tenhle krkolomný kopec sjel na kole taky.

Jen se na svého společníka šibalsky usměju a zapnu si helmu, pevně se chytnu řídítek a s výdechem se zadívám dolů. Možná to je přeci jen dost prudké a hrbolaté, ale normálně už sjíždím rampy jakéhokoliv typu, na kole jezdím už od svých pěti a od té doby se ho nepouštím, je to můj živel, možná i proto klidně zariskuju – kvůli jednomu rekordu.

„Připraven, Hobi?!" zvolám směrem dolů na Hoseoka, který ale moc jistě nevypadá, místo toho na mě zamává s mobilem.

„Volat ti sanitku?! Jo, připraven!" uchechtnu se pro sebe, sepnu řídítka v dlaních. Poté už na to jen šlápnu a nechám se přehoupnout a rozjet se z kopce dolů. Začnu nabírat na rychlosti a hroudy pod koly se mi najednou zdají ještě krkolomnější než na pohled. Trochu zvednu přední kolo, abych se vyhnul první překážce, ale tohle jsem úplně nevychytal.

„Uh!" zmůžu se jen na jediné slovo před tím, než přeletím řídítka, a jak já, tak i kolo se zbytek cesty dolů z kopce svezeme po zádech.

„Ksakru, v pohodě? Nic zlomeného?" přiběhne ke mně hned Hoseok a pomůže mi vstát, ale kupodivu odnikud neucítím pulsovat žádnou bolest, proto si odfrknu a opráším se od hlíny, která se mi nabrala až pod mikinu.

„Aish, už jsem byl skoro dole, dá se to počítat, jako splněný úkol?" optám se a Hoseok se nad tím zasměje, přikývne na souhlas a zvedne moje kolo ležící u kraje hliněného kopce.

„Já bych se s tím spokojil, na to, že nejsi, jako ti blázni, co sem chodí pravidelně, tak za mě perfektní výkon." Poplácá mě přitom po rameni a já nakonec přikývnu. Sice bych byl raději, kdybych to sjel bez podklouznutí kola, ale nechci riskovat nějaký úraz, který by samozřejmě znamenal minimálně týdenní pobyt doma a o to fakt nestojím.

Oba si sedneme do suché trávy na okraji lomu, kola položíme za sebe a osvěžíme se pořádným lokem studené minerálky z termosky. Takhle, když si sednu, většinou to znamená, že jsme dojezdili, protože i když se to na první pohled nezdá, jsem docela lenoch, i když sjíždím rampy na kole, jak si jednou sednu, pak je těžké vstát, takhle to mám ale se vším.

„Příště jdeme zase jen na rampu, ne? Stejně tady zase od příštího týdne budou bagry a co já vím, co všechno." Přikývnu a zadívám se do dálky. Je škoda, že se to tady zase všechno zničí, jsou tady vážně dobré kopce a klid, ale jasně, nemůžu si stěžovat, jsem v lomu, ne v žádném lesíku či parčíčku.

„Stejně nevím, kdy se zase někam dostaneme, rodiče mě teď hodně tlačí do učení, to víš, maturita se blíží." Nad tím Hoseok zaskučí a natáhne se na záda.

„Uh, ani mi nepřipomínej, to naši taky nemluví o ničem jiném, přijde mi ale, že mě hrozně podceňují, jako...já to sice taky říkám, že to neudělám, ale proč by mi to říkali vlastní rodiče." Postěžuje si a já se nad tím uchechtnu.

„Nepovídej, jsi chytřejší než já."

„Hmm, spíš nejsem tak moc líný a občas ty učebnice vážně otevřu." S odfrknutím ho praštím do ramene a zakroutím si pro sebe hlavou. Tsh, drzoun.

„No, chtěl jsem tě podpořit, ale s takovou ti přeju, abys se mnou skončil bez ní." Hoseok se uchechtne a praštění do ramene mi oplatí.

„tak díky, Gi." Chtěl jsem na to ještě něco říct, ale zazvoní mi mobil a já si povzdechnu nad volajícím. Hoseok z mého výrazu nejspíš pochopí, že volá někdo z mojí rodiny, no, a to většinou znamená rozloučení a vyražení domů.

„Ano, mami? Um, ne. Jsem s Hobim v lomu, proč. Aha, jasně...dobře, dobře, dorazím, čau." Zamračeně mobil típnu a hlasitě si pro sebe zaskučím. Hoseok se trochu sklesle zasměje a jemně do mě drbne.

„Máš jít, co?"

„Mm, bohužel, je mi dvacet, ale stejně se na její povel prostě musím sbalit a jít domů." Postěžuju si a Hoseok přikývne.

„hele, mám to stejně, neplatí to pravidlo, že dokud jsi pod její střechou?"

„Hmm, spíš, dokud je moje matka." Uchechtnu se a společně nasedneme na kola, abychom mohli vyjet z lomu k městu. 

Dobré odpoledne všem <33

Hlásím se s novou fanfikcí a jsem mega zvědavá, jak se mi podaří tenhle příběh zpracovat :DD

No, doufám, že se vám ale bude líbit, kdyby se vám něco třeba nelíbilo, nebojte se ozvat, i kdybyste našli nějaké pravopisné chyby nebo překlepy, budu ráda, když mi o nich řeknete, abych si je mohla opravit (protože i já můžu něco přehlédnout), taky kdybyste třeba něco nechápali, ozvat se :)<33

Vítám zde všechny, staré i nové čtenáře, a přeju vám krásný zbytek dne :33