Silent (Yoonmin) CZ

46.

Jimin P. O. V.

Zívnu si a rozmrkám svoje oči. Probudilo mě světlo, které už se rozlezlo po pokoji, venku to vypadá, že je ještě mokro, nejspíš v noci ještě trochu pršelo, ale už to není tak zlý. Tenhle týden je nějak moc deštivý, štve mě, že jsem se zase neovládal a málem tam zase vletěl, ale po tom, co jsem se zase viděl s Jinem a nadechl jsem se trochu toho příjemného vzduchu v jeho domě, hned se cítím líp, a na paní Jeungovou už ani nemyslím, proč bych taky měl, stejně je to tady lepší...tady s Yoongim a jeho rodinou i přáteli.

Pohlédnu na vedlejší postel, Yoongi je zabalený v peřině a ještě spí. S pousmáním se potichu vyhrabu z postele a dojdu ke svojí skříni. Přemýšlím, jestli se obléct v koupelně, nebo tady, ale vzhledem k tomu, že Yoongi ještě spí, nemusel bych to tak hrotit a prostě se obléct tady.

Rychle ze sebe sundám Yoongiho tričko, které pohodím na postel, natáhnu se pro svoje, ale ještě, než si ho obléknu, posmutněle pohlédnu na svoje jizvy. Vždycky si získají moji pozornost, nejraději bych je začal konečně ignorovat, ale to nejde, i když vím, že tam jsou, potom se svléknu a uvidím ty ošklivé tmavé spálené fleky, zase se ve mně začnou míchat emoce.

„Mm, Jimine?" ozve se za mnou hlas a já leknutím málem nadskočím, rychle si nasadím tričko a otočím se směrem k Yoongimu, který už se vyškrábal do sedu, promne si svoje unavené oči a trochu uhladí vlasy, které mu trčí do všech stran.

„Už jsi vzhůru? Jak dlouho, prosím tě?" zeptá se zamračeně a zkontroluje hodiny. Usměju se a nakrčením ramen ukážu na prstech malé množství, které značí, že jsem se probudil před chvilkou. Yoongi to pochopil, jen kývne hlavou a vyleze z postele, ale v tuhle chvíli celý zrudnu, zakryju si oči a vypustím ze sebe hlasitější šokovaný ostrý nádech, protože jakmile ten tmavovlásek vstal, zjistil jsem, že na sobě nic nemá, jakože vůbec nic.

„Ksakru! Omlouvám se, promiň, včera jsem se zapomněl obléct, asi jsem...moc přemýšlel, byl jsem unavený...uh, v pohodě?" Nejistě přikývnu, ale stejně si dál oči zakrývám a rychle doběhnu ke dveřím, abych ho tam mohl nechat v soukromí.

Jakmile vyběhnu na chodbu, opřu se o zeď a oddechnu si, i když jsem toho trochu viděl, trochu víc, prostě jsem s tím nepočítal, že by byl úplně, jakože ÚPLNĚ nahý. Zhluboka se nadechnu a pokusím se nějak zahnat tu červeň, která se mi do obličeje nahrnula. Ahh, tohle bylo trapný. Pro mě i pro něj.

Napřímím se, když se otevřou dveře a z nich vyjde už oblečený Yoongi, provinile se na mě podívá, ale hned ke mně dojde a pohladí mě po rameni.

„Ještě jednou se omlouvám, já...vážně jsem si to neuvědomil," rychle zakroutím hlavou, aby se mi pořád neomlouval, stejně ale cítím, jak zase rudnu. Kromě toho, že pokaždé slyším, co bych neměl, tak teď i vidím to, co bych neměl a ani nechtěl, dost by mě zajímalo, jak tohle dělám.

Abych nějak obrátil konverzaci a zazdil to, co se stalo, pohladím se po břichu, ve kterém mi ale stejně vzápětí zakručí, takže Yoongi ani nemusel odhadovat, co po něm asi chci. Pousměje se a kývne hlavou ke kuchyni.

„Jasně, půjdeme se nasnídat, to bude nejlepší, taky mám hlad."

Oba přijdeme do kuchyně, kde už sedí i zbytek rodiny včetně Jungkooka, zatím, co Yoongi všechny pozdraví, já jen lehce kývnu hlavou a zamávám na ně, abych nepůsobil nezdvořile, i když, co by tak od mlčenlivého kluka očekávali.

„Dobré ráno, ospalci, pojďte si dát salát, dokud ještě je, ty opečené tousty taky budou ještě křupavé, tak šup," pobídne nás Yoongiho máma ještě s plnou pusou svého jídla. S Yoongim se tady posadíme ke stolu a nabereme si salát na talířky. Miluju takové snídaně, takové lehké a jednoduché, i když...u paní Jeungové to většinou byl jen jeden kousek chleba s uzeným a tím to haslo, ona ale nebyla moc na vaření a připravování jídel, hodně toho objednávala, nebo si kupovala v práci, já jsem si tady musel poradit sám a něco vymyslet se zbytky v lednici.