Silent (Yoonmin) CZ

21.

Ráno mě probudí nepříjemný zvuk pípajícího budíku v mobilu. Otráveně rozlepím oči a natáhnu se k svítícímu displeji. Dneska se mi vstávat vůbec nechce, jsem hrozně nevyspaný, když mě Jimin probudil, trvalo mi zase déle času, než jsem znovu usnul. Promnu si oči a pohlédnu vedle sebe.

Jimin je schoulený v klubíčku, tričko má celé překroucené a povytáhnuté, vlasy má do všech stran a vypadá to, že ho budík nijak neotravoval. Nejspíš jsem si v noci přivlastnil celou peřinu, protože je většina na mojí straně a on je skoro celý odkrytý. Povzdechnu si a peřinu přes něj chci přehodit, ale ještě se zastavím a pohlédnu na jeho z části odhalené břicho, přijde mi, jako by to měl u pupíku nějaké tmavší.

Zamračeně rozsvítím lampičku, protože je tady ještě trochu šero a trochu se leknu, když rozpoznám tmavě červený, až skoro do hněda, flek táhnoucí se až pod jeho tričko, kam já už nevidím, ale i tohle málo k vidění mi stačilo, abych pochopil, co to na tom břichu má – popáleninu. A to dost výraznou popáleninu.

Opatrně mu po ní ukazováčkem přejedu a pomalu povytáhnu jeho tričko, abych viděl i zbytek, ale Jimin se v tuhle chvíli zavrtí, zívne si a s protáhnutím se otočí na druhý bok, rychle tedy oddělám svou ruku a čekám, až otevře oči, což se stane hned vmžiku, rozespale na mě koukne, jako nějaké koťátko, a já rychle otočím hlavu mimo něj, aby si nevšiml mého pousmání, které mi prostě jaksi nešťastnou náhodou vyklouzlo.

„Ehm, dobré ráno. Asi bys měl taky vstávat, učení máš taky na osm, huh? Navíc tě tam musím odvézt, protože máma do práce nejde, takže pochybuju, že by kvůli tobě vstávala, tak se nějak vyhrab ven, já jdu udělat nějakou snídani." Pronesu to všechno naráz mumlavým tónem a vylezu z postele. Naposledy na Jimina pohlédnu, jak se s povzdechnutím posadil, ale poté už zamířím do koupelny, dát se trochu do kupy.

Musím se ale zamyslet, protože ta jizva mě dost zarazila, navíc se mu to táhne skoro přes celé břicho. Napadlo mě, že by to mohlo mít nějakou spojitost s tou nepěknou událostí, která se mu kdysi stala, teď jsem snad ještě zvědavější, tolik bych chtěl vědět, co se stalo, ale i kdyby mi byl Jimin schopný odpovědět, tohle není věc, na kterou bych se měl ptát zrovna jeho...i když jsem to bral prvně na lehkou váhu, za těch pár dní, co tady je, jsem ho stačil lépe poznat. Jde to na něm hodně vidět. Nejen to, že nemluví, ale celkově chování...ať už se stalo cokoliv, hodně ho to zasáhlo, a nejspíš...mu to i převrátilo celý život.

***

„Držíš se?" optám se pro jistotu, když si Jimin sedne za mě na kolo a omotá kolem mě paže. Jen s pousmáním letmo pokývne hlavou, na které má i nasazenou helmu, když už ho takhle vozím, aby se cítil bezpečněji, a já tedy dám pomalu kolo do pohybu.

Projedu několika uličkami a poté i bránou, která dělí příjezdovou cestu a cestu vedoucí k domu dětí a mládeže. Zastavím u schodů k hlavnímu vchodu a Jimin tedy pomalu sleze z kola, upraví si svůj světle modrý svetřík a helmu mi zavěsí na řídítka.

„Hele, dneska končím o něco později, zvládneš tady na mě počkat třeba hodinu a půl?" optám se a Jimin na mě vytřeští oči, poté si ale nejistě promne prsty a nakrčí ramena. Povzdechnu si a pohlédnu na čas na displeji mého mobilu.

„Tak...hele, jestli chceš, abych tě odvezl, tak budeš muset počkat, dneska to mám prostě dlouhý, nebo můžeš jít zkusit sám domů, cestu už asi znáš, není to daleko, vyplatí se ti to, počkal bys pak na mě doma, tam se aspoň můžeš zabavit." Jimin vypadá dost nejistě a vyděšeně, nejspíš je pro něj představa, že bude hodinu a půl sám, hrozná, ale já nic jiného dělat nemůžu, nemůžu jen tak odejít ze školy, když mám ještě hodiny.

„No, něco vymysli, nebo tady prostě počkej, já nic nenadělám. Mm, musím už jet, tak běž a nezdržuj se." Mrknu na něj trochu povzbudivě a Jimin mi ani nezamává, jen nejistě a se svraštěným obočím odejde ke vchodu a zaleze do budovy.

Hmm, vím, že se mu ten návrh nelíbí, ale nic jiného se dělat nedá, buď tady počká, nebo půjde sám, tak či tak, já to neovlivním, musí se s tím nějak poprat.

***

„Teda, dneska vážně vypadáš, jako zombie." Zasměje se Hoseok, jen co zasedneme do svých lavic a já rovnou praštím hlavou o plochu lavice, abych mohl na těch zbylých deset minut zavřít oči. Povzdechnu si a přikývnu na souhlas, myslím, že tohle mě teď opravdu musí vystihovat.

„Zase jsem se moc nevyspal, s tím Jiminem je to prostě těžký." Vydechnu a Hoseok se ke mně hned vážněji nahne a svraští obočí.

„Co s ním? Stalo se mu něco?"

„Aish, nic, jenom...probudil mě, byl celý mokrý, protože šel ven. Uprostřed deštivé noci, chápeš to? Já teda ne. Pak se ještě nasáčkoval do mojí postele. Jestli to takhle půjde dál a on bude mít každou noc nějaký problém, asi se z toho zblázním." Vydechnu se zaskučením a Hoseok se tiše zasměje, než mě poplácá po zádech.

„Hele, kdyby ti to moc vadilo, klidně mi ho na pár dní přivez, já se o něj klidně postarám, nevadí mi to." Protočím očima, když neuvidím ani jediný náznak toho, že by Hoseok jen žertoval.

„Hobi, nech toho, pořád mluvíš, jako by byl Jimin nějaké malé dítě, nebo zvířátko. On nepotřebuje, aby se o něj někdo staral." Ceknu, ale Hoseok zakroutí hlavou a opře se o mojí lavici.

„Pravda. Ne, on potřebuje ochránit." Usměje se a já mu věnuju jeden ze svých kamenných výrazů. Raději mávnu rukou a znovu si lehnu na lavici, dokud ještě nezvoní.

„Jasně, před čím asi, spíš potřebuje, aby mu někdo dělal dvacet-čtyři hodin denně společnost."

„A takhle jsem to myslel! Já jsem pro něj ideální, on je prostě tak roztomilý a miloučký a malinký, kdo by mu nechtěl dělat společnost? Já bych ho tak rozmazloval. Kupoval bych mu všechno, na co by si jen ukázal, pořád bych se na něj usmíval a před spaním klidně i objímal, aby neměl zlé sny, prostě...ahh, hned bych si ho převzal do svých rukou." Vydechne s úsměvem Hoseok a já se zamračím, trochu mi to začíná vadit, jak o něm hezky mluví.

„Jo, a právě proto bys pro něj ideální nebyl. Vždyť s takovou se nikdy neotrká a jeho stav se snad ještě zhorší, bude potřebovat společnost ještě tisíckrát víc než teď." Hoseok zakroutí hlavou a trochu posmutněle si opře bradu o dlaň.

„Mm, já ti nevím, Gi, myslím, že z traumatu se už neotrkáš..."

„A to si já zase nemyslím. Vždycky to jde, i když by tam měl být jen jediný malý pokrok, tak aspoň někam se dostat můžeš, neříkám, že to vím stoprocentně, nemůžu posuzovat, když neznám Jiminovu minulost, ale...já nevím, myslím, že by postupně mohla vymizet aspoň ta jeho plachost a uzavřenost."

„Hah, tak zrovna tohohle se asi nezbaví, když je s tebou." Cekne Hoseok, ale já se zamračím.

„Nech toho, nemáš ani páru, jak se k němu chovám." Upozorním ho, hned na to ale zazvoní.

Dobrý podvečer <33

Mno, kdybych nebyla na bazéně, asi bych dneska stihla víc částí, ale nevyšlo to...no, ale berme to to tak, že čím víc částí budu přes den vydávat, tím rychleji se dostaneme ke konci, a to nechceme, že ne? :DD

Teď vás nechci nějak strašit, nebojte, konec je ještě daleko, stále jsme v jakési první čtvrtině <33