Silent (Yoonmin) CZ

4.

„Mm, dneska má přijet, že?" ozve se z ticha Hoseokův hlas a já na něj nechápavě pohlédnu. Rozhodli jsme se, že ještě po škole posedíme na obrubníku u školního parkoviště, když už bude ten víkend a my se uvidíme až v neděli, protože v sobotu většinou ani jeden z nás moc nemívá čas, proto jsme se rozhodli, že každý víkend na rampě bude neděle.

„Uh, co?" Hoseok se zasměje a zakroutí si pro sebe hlavou.

„Zase jsi ve svých myšlenkách, počkej, přečtu ti je, ehm, jmenuju se Yoongi, je mi dvacet a za chvíli budu maturovat, škola mě nebaví, doma mě to nebaví, rodiče mě prudí a já se těším, až se konečně dostanu do důchodu."

„haha, vtipné." Pronesu s úšklebkem a věnuju mu menší pohlavek.

„heh, dobře, dobře, omlouvám se, ale ptal jsem se tě na toho kluka, dneska má přijet, ne?" S povzdechnutím přikývnu, chytnu po malém kamínku a hodím ho doprostřed parkoviště.

„Jo, bohužel, víš, co je ale nejhorší? Rodiče ho nastěhovali do mého pokoje, chápeš, MÉHO pokoje, a ještě ty jeho požadavky...máma hned musela být akční a nakoupit všechno, co by pan Jiminie mohl potřebovat." Postěžuju si a položím si bradu do dlaní.

„Ohh, Jimin? Tak se jmenuje?"

„Prý jo, ale co mi je po tom, nechci mít v pokoji nějakého nemluvícího podivína." Odhodím naštvaně další malý kamínek a otočím se k Hoseokovi čelem.

„Pokud to bude možné, prostě budeme venku, já tam s ním nebudu, nesmíš mě v tom nechat, Hobi." Hoseok se zasměje a ruku si přiloží k čelu, jako nějaký voják.

„Spolehni se."

***

„Co bude na večeři, mami?" optá se znuděně Taehyung a opře si hlavu o svoji dlaň. Ještě, aby nebyl znuděný, když tady musíme jen sedět a čekat, až se rozezní náš zvonek, protože všichni musíme být za dveřmi a přivítat našeho hosta s otevřenou náručí, přijde mi to jako dost blbý nápad, být v kůži toho kluka, asi se zděsím, že mě začnou všichni vítat, ještě, kdybych byl po nějakém traumatu, ale máma si prostě musí stát za svým.

„Nic zvláštního, prostě Kimchi, chtěla jsem dělat nějaké maso se zeleninou, když už tady bude Jimin poprvé večeřet, ale kolegyně mi říkala, že nemám vymýšlet nic složitého, že stejně vždycky sní vrabčí porce." Taehyung si povzdechne a pohlédne na hodiny v čele kuchyně.

„Do teď jsem mohl hrát tu novou střílečku, místo toho tady musím sedět, jako slepice na vejcích." Uchechtnu se a napiju se ze své skleničky domácí limonády. Hmm, co bych asi tak dělal já? No, nejspíš spal.

„Taehyungie, prosím tě, je to tak těžké se na jeden večer obětovat a udělat na toho chlapce dojem? Aby se tady hned poprvé necítil špatně."

„Tsh, já se budu muset obětovat na celou dobu jeho pobytu, protože je v mém pokoji." Ceknu s ohrnutým nosem, ale nad tím si máma povzdechne a raději nic dalšího neříká, zato Taehyung si musí rýpnout.

„Alespoň si pokecáte, oh, počkat...on vlastně nemluví, tak si můžete psát přes zprávy." Uchechtne se a já ho propálím pohledem. I máma nad tím protočí očima a už chce něco říct, ale domem se rozezní ostré zvonění, což je pro nás signál, že už jsou tady.

„Oh, to je paní Jeungová, pojďte, všichni, musíte vypadat mile, jasný? Žádné ksichty." Upozorní nás a doběhne do chodby, zatím, co my se k ní jen pomalu doploužíme, včetně táty, který se taky zmohl na to vstát z gauče a jít se podívat na našeho nového spolubydlícího.