Silent (Yoonmin) CZ

44.

Jin mi podá hrneček s kávou a posadí se zpátky na židli naproti mně i se svým hrnečkem. Malou lžičkou si kávu promíchá a hodí si tam dvě kostky cukru z malé mističky uprostřed stolu.

„No, tak jak bych jen začal, no, asi začnu tím, co jsem se já sám taky dozvěděl z doslechu, Jiminovi bylo dvanáct, když se to stalo, žil jen s rodiči, sourozence neměl, bydleli v bytě, myslím v šestém patře." Začne s vyprávěním a já si skoro neslyšně usrknu kávy, abych nevyrušoval, protože mám konečně šanci se o všem dozvědět.

„Jednou v noci vypuknul v paneláku požár, bylo to prý z nepozornosti někoho v přízemí, lidé spali, mohlo být tak kolem půlnoci, budili se, až když se požár šířil do vyšších pater, sice pak někdo zavolal hasiče i záchranku, ale oheň se šířil opravdu rychle a dostal se do bytů ostatních lidí, i do bytu Jimina. Co jsem se tak dozvěděl, Jimin byl zamknutý na balkóně, nejspíš ho tam vyšoupli rodiče, aby ho uchránili před ohněm, sami se snažili nějak zavolat pomoc, nebo nějak udusit oheň, ale nadýchali se moc kouře a po převozu do nemocnice stejně zemřeli, oba dva," po těle mi přejede husina, teď je mi Jimina zase hrozně moc líto, hlavně, když byl v té době ještě dítě.

„To je hrozný...ale ještě že byl na tom balkóně," Jin přikývne a usrkne si z hrnku.

„Jo, ten balkón ho zachránil, ale vlastně mu i naskytl pohled na ostatní lidi. Věř mi, asi to je pořádná rána na psychiku, když ti hoří v bytě a ty žiješ v těch nejvyšších patrech. Nikdo nechtěl uhořet, proto hodně lidí ze svých balkónů vyskočilo, aby se zabili rychleji. Jimin to musel všechno vidět, do bezvědomí se dostal až později, to už se k němu pak ale dostali hasiči a přebrala si ho záchranka," povzdechnu si a na chvilku se zaposlouchám do tikotu hodin, přitom si představuju, jak tam ten chudáček musel sedět a vidět to všechno kolem sebe, ještě ti rodiče...

„A tohle je to, co vidí před sebou, když se dostane do těch svých stavů?" optám se opatrně a Jin posmutněle přikývne.

„Jo, pořád se mu to vrací, mělo to na něj velký dopad, totiž, když se probral, nemohl mluvit ještě kvůli tomu horkému kouři, kterého se nadýchal, nějaké týdny musel vydržet bez mluvení, aby se mu krk uzdravil, jenže...od té doby už nevydal ani hlásku, nejspíš zjistil, že je to takhle jednodušší, když ho nikdo nebude vyzpovídat, když o tom nebude muset mluvit, taky měl psychické problémy, takže mluvit ani prostě nechtěl. No, takhle to trvalo až do jeho patnácti let, to už byl na tom o něco lépe a mluvit by klidně mohl, ale on odmítal, nikdo jsme nevěděli, jestli ze strachu, nebo už si na to zvykl, že beze slov je to pro něj jednodušší, nevěděli jsme, ale nechali jsme ho v tom," chápavě pokývám hlavou, ale poté se na Jina trochu nejistě podívám.

„No, myslel jsem, že mluvit nemůže, ale pak...jsem ho slyšel mluvit ze spaní, říkal celé věty a docela i srozumitelně, stalo se to teď před pár dny, pořád se mi to honí hlavou a nevím, jestli se mu o tom zmínit, nebo radši ne..." vydám ze sebe, ale Jin se na mě pousměje.

„No, hele, abych pravdu řekl, Jimin od těch patnácti, kdy se se mnou hodně sblížil a opravdu ve mně viděl tu oporu, mluvil se mnou, sice opravdu jenom se mnou, ale nedělalo mu to problém, prostě se se mnou cítil dobře, takže...se mu nestahoval krk a mluvil," vytřeštím na něj oči a nechápavě zakroutím hlavou.

„Páni, tak...to jsem nečekal..." Jin se tiše zasměje a pokývá si pro sebe hlavou.

„Jo, i pro mě to bylo něco velkého, ale teď už by na mě asi zase nepromluvil, neviděli jsme se celkem dlouho, neměl jsem už na něj tolik času, jen, co jsem začal pracovat, musel bych asi zase začít od začátku, ale teď tady má někoho jiného, a to jsi ty, sice nevím, jaký má k tobě vztah, ale myslím, že pokud je schopný si tu důvěru u někoho vybudovat, pak by to nebylo nemožné třeba u tebe. Být tebou, tak mu o tom řeknu, dávej mu najevo, že ho podporuješ, ber to přirozeně, hlavně neukazuj, jak jsi z toho v šoku, mohlo by ho to vyděsit, ale ber to tak, že je to vlastně úplně normální a kdyby na tebe náhodou opravdu promluvil, ukaž mu, že si toho vážíš, ale nebuď překvapený, prostě...chovej se k němu přirozeně."

„Oh, myslíš...že by to vážně šlo? Že by na mě opravdu promluvil z vlastní vůle?" Jin se usměje a pozvedne rameny.

„Pokud tě má rád a vidí v tobě někoho, kdo je mu blízký, pak by se to mohlo podařit, jak říkám, nevím, jak moc ti Jimin věří, ale to, že s tebou komunikuje přes papírky, že je usměvavý a neschovává se před tebou, je dobrý znamení."

„No, vlastně se se mnou i často mazlí..." Jin se zasměje a přikývne.

„On je mazel, no, nejspíš ti opravdu věří a má v tobě tu oporu, víš, s ním je to složité, on se hodně změnil, co jsem tak slyšel od ostatních okolo, jako jsou jeho učitelé, známí, byl to prý energický kluk plný pozitivní nálady, usmíval se a dělal blbosti, jako každé dítě, teď se úplně uzavřel a v jeho povaze došlo k velkému skoku, to, že je v něčí přítomnosti sám sebou je prostě...víc než jen dobře," usměju se a chápavě přikývnu, jsem si jistý, že si mě Jimin opravdu oblíbil, stejně, jako já jeho.

„Zkusím s ním o tom mluvit a...mohl bych mít na tebe číslo? Kdyby něco, abych tady měl někoho, jako jsi ty? Když už paní Jeungová Jimina vymazala..." Jin s úsměvem přikývne, natáhne se k nalepovacím papírkům na lince a napíše mi své číslo.

„Jasně, kdyby cokoliv, klidně volej mě, jsem rád, že si na mě Jimin vzpomněl a napsal ti moji adresu, nejspíš se potřeboval dostat někam, kde to zná a kde by se mohl trochu uklidnit, říkal jsi, že chytl ten svůj stav, že?" přikývnu a schovám si lísteček.

„No, právě, chápu ho, byl tady, jako doma, co? Snad už je mu líp," Jin s úsměvem přikývne.

„Určitě jo, Lucifer mu vždycky dokázal zvednout náladu, to je náš kocour, to už jsi asi pochopil, že?" zasměju se a přikývnu.

„Heh, jo, jo, pochopil, mm, asi teda pomalu pojedeme zase zpátky, kde je ten prcek?" zasměju se a rozhlédnu se kolem sebe, Jin se zasmáním vstane, přijde ke schodům do patra a zavolá na něj.

„Jiminie? Pojď dolů, s Yoongim pojedete domů!" netrvá to dlouho, už schody seběhne ten malý růžovovlásek i s černým kocourem a znovu Jina pevně obejme, ten ho s úsměvem pohladí po vlasech, trochu se zohne, aby Jiminovi viděl pěkně do očí a obdaruje ho upřímným úsměvem.

„Hele, jsi šikovný kluk, kdyby ti bylo zase smutno, můžeme si zavolat, budu pořád tady, ano? Ale teď tady máš Yoongiho, jemu přece věříš, že?" Jimin s úsměvem přikývne a letmo na mě koukne, nad tím pohledem se neudržím a usměju se taky.

„Yoongi je opravdu milý, to ho znám teprve několik minut, jsi opravdu v nejlepších rukách." Ujistí ho a Jimin se od Jina víc odtáhne, tiše pusou naznačí nějaká slova, která sice nebyla věnovaná mě, ale i tak jsem poznal, co zartikuloval.

Já to vím, hyung.

Usměju se pro sebe ještě jednou, ale hned to zamaskuju a odejdu ke dveřím, ke kterým se už pomalu vydá i Jimin. Naposledy se s Jinem rozloučí, než přijde ke mně, připraven jet domů.

Dobré odpoledne/večer/ráno <33

Dneska to tady máte lehce dřív, protože jsem měla kapitolku předepsanou a už jsem ji konečně chtěla vydat, tak tady je :33 :DD

Jinak si užijte zbytek dne/večera <33