Silent (Yoonmin) CZ

11.

Jimin P. O. V.

Probudím se a s protáhnutím se podívám na hodiny, které má Yoongi v pokoji vyvěšené. Vypadá to, že je ještě celkem brzy, mohl bych ještě chvíli spát, ale můj kručící žaludek má jiný názor. S tichým povzdechnutím se vyškrábu z postele a bosými chodidly došlápnu na podlahu.

Na oblékání je ještě dost času, proto zůstanu ve svém pyžamu a opatrně vyjdu ven z pokoje. Kolem je ještě hrobové ticho, všichni musí nejspíš ještě spát. Opatrně dojdu až do kuchyně a oddechnu si, když tady nikoho nepotkám.

Rovnou tedy otevřu lednici a pohlédnu do regálů, abych si mohl najít nějakou jednoduchou snídani, nechci zase experimentovat s vařením, když je tady i Yoongiho máma, proto raději sáhnu po kelímku s jahodovým jogurtem a krabici s mlékem, abych mohl snídani něčím zapíjet. Jogurt si s chutí otevřu, ale něco mě vyruší.

„Ticho, nedupej tak." Zaslechnu z chodby jakési šeptání, a to mě trochu vyleká. Nejistě docupitám ke dveřím a zaposlouchám se do hlasů z druhé strany.

„Máš všechno? Ať se pak tady něco tvého nenajde."

„Jo, myslím, že jo, hele, vezmu si na cestu aspoň jabko." Po tomhle se dveře od kuchyně prudce otevřou a já leknutím uskočím dozadu, omyle ale upustím kelímek s jogurtem, který vzápětí spadne na zem a vyklopí se na podlahu.

„Huh? Ty máš mladšího brášku?" optá se s pousmáním mladík, jenž se náhle ve dveřích objevil, já k němu nejistě vzhlédnu a prohlédnu si ho – stejně vysoký, jako Yoongiho brácha, černé vlasy a trochu větší přední zuby. Hned se za ním objeví Taehyung a plácne ho do paže.

„jdi si pro to jabko, Jungkooku, a nezdržuj, tohle je Jimin, není to můj bráška." Vysvětlí ve spěchu a popožene svého kamaráda, aby si pohnul. Ten si jen s úšklebkem jabko vezme, letmo na mě mávne a ztratí se zase v chodbě.

„Vždyť už jdu, uvidíme se ve škole." Po tomhle prásknou vchodové dveře a do kuchyně se doplouží zpátky hnědovlásek, pohlédne na vyklopený jogurt na zemi a věnuje mi jeden celkem děsivý výraz, nad kterým sklopím hlavu a provinile si začnu hrát s prsty.

„Ahh, ty jsi tomu dal, musíš být opatrnější, ale stůj tam, já to utřu, nic se neděje, pokud se bojíš, že ti za to vyhubuju, tak tohle já nedělám." Uchechtne se a mě spadne kámen ze srdce, nejistě se pousměju a skromně se posadím ke stolu, zatím, co Taehyung uklidí, co jsem způsobil.

„Chceš podat druhej?" optá se a já mlčky přikývnu na souhlas. Podá mi tedy další kelímek a sám se posadí naproti mně, ztěžka vydechne a opře si bradu o svoji dlaň.

„hele, mámě kdyžtak nic neříkej, nemusí vědět, že tady někdo přespával, takže-..." začne, ale hned na to se zarazí a hlasitě se zasměje.

„Ah, Hahah, já zapomněl, ty vlastně nemluvíš, tak...prostě nic ani nenaznačuj, i když...proč ti to vlastně říkám, u tebe se člověk vážně nemusí bát." Uchechtne se nakonec a já se nervózně pousměju, i když mi moc do smíchu není. Tady mám důkaz, že mě další člověk nebere moc vážně, jak může vědět, že něco nenaznačím? Kdybych chtěl, napíšu to jeho mámě na papír, ale...jasně, to bych neudělal, ale štve mě, jak mě všichni berou automaticky, jako hrob – tichý ohledně všeho.

„Nah, za dvě hodiny jdu do školy...to jsem klidně ještě mohl spát, no, teď už je to jedno. Hele, ty vůbec chodíš do školy nebo ne?" optá se mě Taehyung a já nejistě kývnu hlavou, i když to není úplně škola, nýbrž dům dětí a mládeže, kam většinou chodí děti různých věků na všelijaké kroužky a kurzy, zatím, co já tam chodím za svými soukromými učiteli, kteří jsou ve spojení s ředitelkou mojí bývalé školy, kam jsem chodil před...před tou událostí.

„Kýváš, takže chodíš do školy?" tentokrát hlavou zakroutím v nesouhlas, protože bych mu chtěl nějak naznačit, že se učím, jen ne v normální škole, ale nevím, jak mu to říct. Nechápavě nakloní hlavu na stranu a pozvedne rameny.

„Uh, tak teď jsem ztracený, heh." Zapne mobil, aby se mohl na něco podívat, ale mě v tu chvíli něco napadne a natáhnu k jeho mobilu ruku a naznačím mu, aby mi ho půjčil. Taehyung to naštěstí pochopí a opatrně mi telefon předá, já najdu poznámkový blok a začnu vyťukávat všechno, co bych mu řekl, kdybych dokázal před ním promluvit. Když skončím, podám mu to a on si to sám pro sebe přečte.

„Oh, takže takové speciální učení, ahh, to chápu." Usměje se a já s menším pousmáním pokývám hlavou, přitom ale stydlivě sklopím zrak, protože jsem si až teď uvědomil, že jsem se s ním dal svým způsobem „do řeči".

„Dobré ráno, ale, Tae, co tak brzo?" v kuchyni se objeví Taeho a Yoongiho máma a projede si nás oba dva pohledem. Taehyung se zakření a odhalí tak svůj široký úsměv, který vypadá, jako čtverec, je to docela vtipný a roztomilý zároveň.

„Pro jednou jsem si přivstal, to je dobrý, ne?" uchechtne se a jeho máma si jen odfrkne a pokývá hlavou, rozejde se k lince, ale ještě mě letmo pohladí po vlasech a já nad tím gestem na chvilku ztuhnu. Oh, pohladila mě a jen tak pro nic za nic? Ne, že by se mi to nelíbilo, jen...přišlo mi to podobné, jako od mojí maminky, proto se mi opět na chvilku zasteskne.

„Jiminie, do práce to mám stejnou cestou, takže tě do toho domu hodím, a ty končíš ve tři? Tak to tě pak může Yoongi počkat, až půjde domů, taky to má po cestě, řeknu mu to, dobře?" usměje se a já jen letmo pokývám hlavou. Mm, nechci Yoongiho zase obtěžovat, možná bych to zvládl i sám, ale...nechci riskovat, že se zase uprostřed ulice dostanu do svého úzkostného stavu, který zažívám často, když jsem sám, a nedokážu to nijak ovládnout.

Mm, ta událost tehdy...všechno zničila. I mě úplně změnila...já takový sakra nebyl.

„Dobré ráno." Zamumlá ospalým hlasem Yoongi, jenž taky vylezl z postele, a posadí se taky ke stolu mezi mě a Taehyunga. Ten do něj s uchechtnutím dloubne.

„Ale, ale, tady nám někdo vstal sám od sebe." Zasměje se a Yoongi ho propálí pohledem.

„Ale, ale, tady měl někdo včera návštěvu." Sykne Yoongi a Taehyung ho pod stolem kopne do nohy, jde vidět, jak ho prosí pohledem, aby byl potichu a nemusel to vysvětlovat mámě, která to nejspíš přeslechla.

„Kluci, co zase řešíte, nasnídejte se v klidu a žádné hádky, už jste snad dost staří, Yoongi, ty po škole vyzvedneš Jimina z domu dětí a mládeže, víš, kde to je, chodil jsi tam na klavír, Jimin tam má školu, tak ať potom nejde domů sám." Yoongi vytřeští oči a prohodí nechápavě pažemi.

„Co-...to už ho mám vodit i ze školy?! A za ručičku by vzít nechtěl? Nebo třeba na záchod, nemám ho vodit i tam? Nebo ho rovnou vozit v kočárku?" vyštěkne a mě nepříjemně bodne u srdce. Tohle nebylo pěkný a já jsem dost citlivý, už teď mám co dělat, abych zahnal pocit pustit slzy. Naštěstí se mě Yoongiho máma zastane tím, že mu dá pořádný pohlavek.

„Přestaň s tím, Yoongi! Moc dobře jsem vám všem vysvětlila, jak to Jimin má, tak laskavě nemluv takhle, ještě k tomu před ním!" pokárá ho dost přísně, Yoongimu hned sklapne, ale ve mně se zase začne hromadit pocit viny, strachu, smutku a vlastně všechno negativního. Sklopím hlavu a neodvážím se na nikoho z nich ani podívat.

„Pojď se obouvat, Jiminie, za chvíli odjíždíme." Promluví na mě mile žena a opět mě pohladí po vlasech. Opatrně se zvednu a odejdu tedy do chodby se obout a nachystat na odjezd.

Dobré odpoledne <33

Dneska se mi psalo nějak dobře, možná je to tou pozitivní náladou, když máme zítra ředitelské volno, takže si jdu předepsat pár kapitol do taekook příběhu (který píšu zároveň s tímhle, protože bych to bez taekook dlouho nevydržela, vydám ho ovšem až po tomhle) a možná se dneska dostanu i k oneshotům (mám zase dvě objednávky, měla bych si pohnout xdd)

Užijte si zbytek dne! <33