Silent (Yoonmin) CZ

2.

Dojedu k rodinnému domu kousek od města, tentokrát už sám, s Hoseokem jsem se rozloučil už dávno. Většinou dojedeme k mostu, tam už se musíme rozdělit, máme to od sebe celkem daleko, a právě most nás tak nějak dělí, ale jsme ve stejném ročníku na stejné škole, takže se alespoň tam pravidelně vidíme.

Kolo nechám stát za brankou, stejně na něm zítra pojedu do školy, a rozejdu se ke dveřím. Ani nemusím vytahovat klíče, máma už mi otvírá a popohání mě, abych už konečně vešel.

„Kde jsi byl tak dlouho? Myslela jsem, že vyjedeš hned po tom, co si dovoláme." Pokárá mě, ale já nad tím protočím očima, sundám ze sebe helmu a chrániče a plouživým krokem přijdu do obýváku, kde už sedí na gauči i můj nevlastní otec a sleduje televizi.

Ano, naši jsou rozvedení, zatím, co si můj pravý otec vytvořil svoji novou rodinu, moje máma si vlastně taky vytvořila novou rodinu, jen mě z ní nevykopla, ač jsem si musel nechat své rodné jméno, takže jsem teď v rodině jediný Min.

„Čau, tati," pronesu bezvýrazně, on mi jen mávne jako odpověď, ale dál se věnuje televizi. Oslovuju ho tak, protože s ním žiju vlastně celý život, naši se rozvedli, když jsem byl ještě několika měsíční mrně.

„Yoongie, pojď se mnou, prosím, do kuchyně, potřebuju ti říct něco, o čem bys měl rozhodně vědět," řekne docela vážně, až mě to i celkem zaskočí, protože moje máma je celkem pohodářka, cokoliv nám oznamuje, většinou to prostě bezvýrazně oznámí a nedělá si z toho hlavu, ale tohle vypadá naléhavě.

Dojdeme tedy do kuchyně, kde ale musím ohrnout nos, když uvidím u menšího stolu sedět vyššího hnědovlasého klučinu v široké značkové mikině a párátkem v puse. Když si máma odkašle, zvedne k nám zrak a uchechtne se.

„To nám to budeš říkat jednotlivě? Proč sis nás prostě nezavolala dohromady," zasměje se a vytáhne si párátko, které vzápětí zlomí a odhodí do koše pod stolem. Můj o dva roky mladší bratr Taehyung a taktéž docela zvláštní kreatura, co se věnuje hudbě a kupodivu to i vypadá nadějně.

Tady se vlastně všichni věnujeme hudbě, povinně jsem se učil na klavír, povinně jsem chodil do tanečních, to samé Taehyung, až na to, že on tím žije, zatím, co mě to nudí, já žiju jízdou na kole a u toho klábosením s Hoseokem, anebo spánkem, toť vše, co by po mě člověk mohl s nadějí chtít.

„Copak, ty už to víš?" zeptám se a Taehyung se na mě ušklíbne, vstane od stolu a s mrknutím se ke mně nahne.

„Jasně, budeme mít dalšího sourozence," šeptne vážně, ale hned se začne tiše smát, když ho máma praští do zad a vyžene ven z kuchyně.

„prosím tě, Taehyungu, jdi si do pokoje, ano? Nech nás tady o samotě," řekne naposledy, než za námi zavře dveře a naznačí mi, abych si sednul na místo, kde seděl Taehyung. Nejistě se teda posadím a čekám, co z mámy vypadne, jen doufám, že to s tím sourozencem byla vážně jen sranda.

„No, jak bych začala, tak asi takhle, ehm, víš, jak mám teď tu novou práci," začne a já jen přikývnu na souhlas, zatím, co ona pokračuje, „no, tak tam jsem se dala už dávno do řeči s jednou mojí kolegyní, která má vystudovanou psychologii, psycholožkou byla dlouhou dobu, potom přešla na jiný obor skrz...no, už nevím, asi si chtěla prostě odpočinout, tak teď pracuje se mnou."

„Hmm, a co s ní?" optám se a máma mi mácháním rukou naznačí, abych byl potichu a poslouchal.

„Ona se už nějakou dobu stará o jednoho mladíka, vzala si ho do péče, když prošel těžkými situacemi a přišel o rodinu i domov, no, ohledně tohoto ale moc nevím, každopádně, říkala, že teď na nějakou dobu bude muset odjed do Japonska za rodinou a hledá někoho, kdo by byl ochotný si vzít toho chlapce do péče, no, a znáš mě, hned mi ho bylo líto, tak jsem se bavila s tátou, a nakonec jsme si teda oba řekli, že si ho do péče vezmeme my," vytřeštím na ni oči a povzdechnu si.

„Takže měl Taehyung z části pravdu."

„Ale, Yoongi, prosím tě, nech toho, nebudu si ho adoptovat, či něco, jen mu poskytnu azyl na dobu neurčitou, prostě, než se jeho pečovatelka vrátí z Japonska, prý mi dá pak ještě vědět, no, už jsem to s ní probírala a souhlasila, takže ho k nám přiveze už v pátek." Zakroutím si pro sebe hlavou a opřu se o židli.

„Ach jo, je mu alespoň víc, jak dvanáct?"

„Je mu osmnáct, Yoongi," řekne hned rázně máma a já se nad tím zamyslím.

„Hmm, to je jak Taehyung, to nepotřebuje péči, ne?" Máma nad tím protočí očima a trochu přísněji se na mě zadívá.

„Kruci, ty jsi stejný, jako Tae, poslouchal jsi mě na začátku? Říkala jsem, že ten kluk si zažil nějaké nepěkné události, přišel o všechno a teď má traumatické příznaky. Prý ale nic vážného, jen je takový uzavřený a nestabilní, takže by pro něj byla nejlepší společnost, no, to u nás je, takže jeden bod splňujeme. Jo, ještě jedna věc, vlastně. Ta kolegyně říkala, že nemluví, takže na něj nemáme tlačit s nějakými otázkami, že nám nejspíš prostě neodpoví," nad tím se zamračím a nakloním hlavu na stranu.

„Jak jako, že nemluví, to jako neumí mluvit, nebo je němý, nebo co?"

„Yoongi, já nevím, ona mi o něm asi řekne víc až před tím, než přijede, to s ní mám ještě schůzku právě ohledně nějakých důležitých věcí, co bych měla vědět, a tak, ale co jsem pochopila, tak němý není, jenom prostě nemluví. Ale prý je to jinak milý kluk, usměvavý...no, uvidíme, jen jsem ti to chtěla říct už teď, abys o tom věděl takhle dopředu."

„Hmm, tak jestli je to všechno, půjdu se osprchovat." Máma se pousměje a mávne rukou směrem ke dveřím.

„Běž, běž, zlato, než ti tam vleze Tae a vyplýtvá teplou." Uchechtnu se a přikývnu na souhlas.

„heh, no právě, jinak, víš alespoň jméno toho kluka?" zeptám se jen tak mezi dveřmi a máma chvíli pátrá v paměti, než z ní něco vypadne.

„Um, jo, myslím...myslím, že Jimin. Park Jimin."

Zdravím všechny :33

Aish, asi brzo umřu..v té roušce jsem byla celý den ><

No, jinak doufám, že se máte dobře, nebo to aspoň ujde. Přeju vám pěkný zbytek dne <33

A děkuju všem, co tento příběh začali číst, purple U! :33