Silent (Yoonmin) CZ

9.

Jimin P. O. V.

Zatím, co kluci jezdili po rampách, já jsem zatím hrál na mobilu, jenž mi půjčil Hoseok – ten milý tmavovlásek. Nečekal jsem to, že ke mně hned bude takhle příjemný, myslel jsem, že Yoongiho kamarád se bude na Yoongiho u trochu podobat, ale on je jeho opak, alespoň takhle jsem to stihl za těch pár hodin, co tady jsme, usoudit. Mm, ale kdo ví, nejspíš bych ho taky rychle omrzel, kdyby mě měl na starost on.

Je to tak pokaždé, lidé zaslechnou o nějakém mlčivém chlapci, hned by se ho nejraději zastávali a snesli mu modré z nebe, ale realita pak vypadá jinak, lidi ten mlčivý kluk rychle přejde, když zjistí, že je to vlastně docela otravné „mluvit do zdi".

Ne, že bych odposlouchával jejich rozhovor, ale rampa nebyla tak daleko ode mě a já mám sluch docela dobrý, zaslechl jsem něco málo a nebyly to zrovna chvály ani lichotky, kdybych mohl, zvedl bych se a odešel, ale co potom? Nic. Můžu jen sedět a přizpůsobit se Yoongimu, přeci jen, to já jsem tady ten návštěvník.

„Příště zase v lomu, tady je to celkem nuda." Zasměje se Yoongi a já zvednu zrak od mobilu ke dvěma klukům, kteří už si to s koly míří ke mně na lavičku.

„Ty se tam jednou zabiješ, hele." Zasměje se Hoseok a jen co dojde ke mně, usměje se a natáhne ruku, abych mu mobil zase vrátil, to rychle udělám a on udiveně vytřeští oči.

„Páni, to...to ty? Tenhle rekord jsem se snažil překonat už nějaký měsíc, ale stejně nic, ty tady sedíš tak dvě hodiny a už jsi v dalších levelech?!" křikne to, až se trochu leknu a nakrčím se v ramenech. Vypadá to, že je naštvaný, och, nevěděl jsem, že ten rekord chtěl překonat on. Provinile sklopím hlavu a rty semknu pevně k sobě, ale Hoseok si mě všimne a rychle začne máchat rukama.

„Ježíš, ne, ne, ne, nechtěl jsem znít takhle, já jen...jsem rád, víš? Děkuju ti za to, omlouvám se, že jsem to tak zakřičel, ale já jinak radost vyjadřovat neumím, heh." Zasměje se nervózně a chytne mě za ruce, po kterých mě palci pohladí po jejich hřbetech, aby to všechno napravil. Hned si oddechnu, opravdu jsem myslel, že se zlobí. Zvednu k němu zrak a úsměv mu vrátím, aby pochopil, že je to v pořádku.

„No, tak aspoň něco jsi tady udělal." Mrkne na mě Yoongi, ale tady jsem hned pochopil, že tohle nebylo myšleno úplně pěkně, ale spíš tak, že jsem tady vlastně k ničemu a jediné, na co jsem dobrý, je překonávání rekordů v mobilních hrách. Povzdechnu si a zrak znovu sklopím, ještě včera byl celkem v pohodě, normálně se se mnou bavil, proč zase takhle přepnul?

„Yoongi, nech toho, však příště se na tom kole může projet taky." Zazubí se Hoseok a já na něj trochu bojácně vytřeštím oči a Yoongi nad tím s protočením očí mávne rukou.

„Asi těžko, když na tom neumí, jinak bych ho nevezl za sebou."

„Však to nevadí, můžeme ho to naučit..."

„MY můžeme? Jestli se ti chce, uč ho ty, mě z toho ale vynech." Utrousí nepříjemně a já nejistě vzhlédnu k Hoseokovi, který mě stále drží za ruce. Usměje se a klekne si, aby mi lépe viděl do obličeje.

„Co ty na to? Nechtěl by ses naučit jezdit?" nervózně a se strachem v očích pozvednu rameny. Nikdy jsem na kole nejezdil, vypadá to dost nebezpečně, nejsem si jistý, jestli chci, ale taky nechci toho milého kluka rozesmutnit, když už se ke mně chová takhle hezky, měl bych mu to nějak oplatit.

„Mm, ještě si to rozmysli, dneska to stejně už nestíháme, za chvilku se rozprchneme, takže to necháme na příště, ale věř mi, je to vážně fajn." Mrkne na mě a zvedne se, aby se mohl opět otočit k Yoongimu, který ho nebezpečně propaluje pohledem, poté na něj kývne a oba dva odejdou trochu dál ode mě...uh, ne dostatečně daleko.

„Už zase začínáš? Vím, že jsi mi vždycky záviděl mladšího bráchu, proto sis taky rád Taeho půjčoval a učils ho spoustu věcí, ale Jiminovi je osmnáct, zatracených osmnáct, ne deset, takže s ním prosím nemluv, jako s děckem." Prskne Yoongi a já s polknutím zabodnu zrak do země a dělám, že nic neslyším.

„Yoongi, nech toho, ten kluk za to nemůže, sakra, něco si snad prožil, ne? Sám jsi to říkal, nechová se takhle jen proto, že by se mu chtělo, měl bys ho taky trošku podporovat, zkus být alespoň pro jednou, jako jeho hyung."

„Nemám zájem, Hoseoku, já na tohle nejsem...nikdy jsem nebyl ten „ochranářský" typ."

„Dobře, nechci se s tebou hádat...příští víkend ho vezmi znovu s sebou." To byla poslední věta Hoseoka, než se rozhovor ukončil a oba dva ke mně přišli. Jen jsem se na ně nejistě pousmál, jako bych o ničem nevěděl. Yoongi na mě kývne hlavou a nasedne na kolo.

„Pojď, jedeme domů." Utrousí a já s tichým přikývnutím nasednu na kousek volného sedátka za ním, omotám kolem něj svoje paže a pevně se na něj natisknu, obličej mám skoro zabořený v jeho zádech, ale nechci riskovat, že mě vyklopí.

Yoongi dá kolo do pohybu a společně, všichni tři, se vydáme na cestu k našim domovům, teda...k jejich domovům.

„Měj se, Hobi!" houkne na něj Yoongi, když přejedeme most a každý zatočíme jiným směrem. Hoseok nám jen letmo zamává, nad čímž se pousměju a sleduju ho, dokud se mi neztratí z dohledu. Myslím, že jsem si ho oblíbil.

„Tak slez." Řekne klidněji a já tedy slezu dolů z kola. Yoongi ho jednoduše opře o zeď baráku a odemkne dveře. Helmu si odloží na skříňku v chodbě a zuje si boty, stejně, jako já. Zalezu si do našeho pokoje a svalím se na postel.

„Hele, nemáš hlad?" optá se mě Yoongi bezvýrazně, jako by ho to ani nezajímalo, ale přijde mi, že je to jen přetvářka, nakonec ho to přeci nej trochu zajímá. S menším pousmáním zakroutím hlavou a nechám tedy Yoongiho odejít samotného do kuchyně.

Já se spokojeně natáhnu pro čokoládu, kterou jsem dostal od Yoongiho mámy a rozdělám ji, ulomím si dva čtverečky a sním je. Hned spokojeně vydechnu a ujede mi i jeden tichý mručivý zvuk, sním si další dva čtverečky a opřu se o polštář, do ruky vezmu papír s tužkou a začnu si k tomu kreslit.

„Nekroutil jsi hlavou, že nemáš hlad?" zaslechnu Yoongiho hlas od dveří, ke kterému se hned s leknutí otočím, spolknu čokoládu a trochu provinile pozvednu rameny. Yoongi nad tím protočí očima a sedne si na svoji postel s jablkem v ruce.

„Mm, no já ti do toho kecat nebudu, ale pak se nediv, až tě bude bolest břicho." Nechápavě nakloním hlavu na stranu a on pozvedne obočí. „Co koukáš? Mám už nějaké zkušenosti s Taehyungem, takže mi věř." Mrkne bez jediného náznaku úsměvu a já tedy raději čokoládu odložím, přitáhnu k sobě kolena a věnuju se dál kreslení.

„Huh, už zase kreslíš? Co tě na tom baví." Šeptne nechápavě, ale spíš pro sebe, proto na to moc nereaguju, než mě znovu osloví. „Co vlastně kreslíš, Jimine?" ahh, po dlouhé době mě oslovil jménem, to je hezké, možná se zase nudí, takže vyhledává nějaký kontakt, kdyby ale něco dělal, zase bych byl jen překážkou v podobě zdi.

Prstem do vzduchu namaluju pomyslné kolečko, abych Yoongimu napověděl, co kreslím, ale on nad tím pozvedne obočí.

„Kruh?" pousměju se a ukážu na okno a poté znovu prstem naznačím kolo.

„Slunko?" zakroutím hlavou a poukážu i na polštář, ale Yoongi mávne rukou a zapne si mobil.

„Víš co? Ukaž mi to, až to bude, pantomima mě moc nebaví."

Dobré odpoledne <33

Kdybyste byli rostlina, co byste chtěli být?

nevím, jak vy, ale já bych chtěla být kaktus <33

(a kameny nepočítám, promiň, Yoongie~ :D)