Silent (Yoonmin) CZ

41.

„Nezavolám," hlesne zamračeně a my se na ni nechápavě zadíváme, ona na nás ale natočí svůj mobil a zapne nahlas mluvení, které se z mobilu ozývá, „tohle číslo prý neexistuje."

„Jak jako, že neexistuje? Sis ho špatně uložila, ne?" prsknu, ale máma zakroutí hlavou a ukáže nám lísteček, který měla založený v obalu na mobil, je na něm kromě seznamu potravin na nákup napsané i číslo, stejné, jako má uložené v mobilu pod jménem: Paní Jeungová.

„Mám to opsané dobře, navíc jsme si spolu už volali, musela si číslo změnit..."

„Proč by si měnila číslo, přitom by ti to neřekla? Říkala, že můžeš zavolat, kdyby něco, ne snad?" štěknu znovu, ale máma se frustrovaně posadí na vanu, začne něco hledat v mobilu, přitom mě skoro nevnímá, jen se mračí na displej.

„Já to nechápu..." šeptne a já si povzdechnu, když Jimin opět popotáhne nosem a víc se natiskne na můj hrudník, pohladím ho po vlasech, taky mu setřu slzy z tváří, i když je to asi zbytečné, protože už na něm stačily zaschnout a vytvořit mu na líčkách malé červené fleky.

„Já taky ne, ale nějak si to vyřeš, teď fakt nevím, jak mám Jiminovi pomoct." Prsknu a máma mě probodne pohledem.

„Ty, nebuď na mě drzý, pořád mluvíš s matkou, nezapomínej na to, ahh, zkusím ještě obvolat moje ostatní kolegyně, teď vezmi Jimina do pokoje, udělej mu třeba čaj, nebo mlíko s medem." Pronese s povzdechnutím máma a já tedy pomůžu Jiminovi vstát, pořád je na mě ale natisknutý, proto mi to chvíli trvalo, než jsem se s ním doploužil do pokoje.

Sednu si s ním na postel, ale ani tady se mě nehodlal pustit, soucitně se pousměju, zakryju ho peřinou a kývnu hlavou na Taehyunga u dveřích.

„Prosím tě, uděláš to mlíko? Prostě ho ohřej a dej tam trochu medu, to zvládneš, ne?"

„Jasně, hyung, mám vzít i nějaké jídlo?" optá se, ale já zakroutím hlavou, jak se na Jimina dívám, nejspíš bude nejlepší, když se trochu uklidní a usne, než aby se tady ještě cpal nějakým jídlem.

„Dones jenom to mlíko." Taehyung tedy s kývnutím odejde, stejně tak Jungkook, já zůstanu s Jiminem sám, odhrnu mu pramínky vlasů z čela a pohlédnu na jeho napuchlé oči, které zírají někam před sebe na neurčitý bod.

„Jiminie? Vnímáš mě teď?" optám se jemně a on jen letmo přikývne na souhlas, přitom popotáhne nosem. „Dobře, poslyš, máma zkusí zjistit to číslo, jo? Teď si vypiješ to mlíko, to ti udělá dobře, pak zkusíme usnout, budu tady s tebou, jo?" opět jen mírně přikývne, nad tím se pousměju a dlaní mu opatrně vjedu po jeho tričko, abych ho mohl poškrabkat na holé kůži, trochu se nad tím ošije, ale hned na to jen tiše zamručí a nechá se, abych ho takhle přiváděl k příjemným pocitům.

„Dobrý? Pokud chceš, abych tohle nedělal, tak mi naznač." On rychle zakroutí hlavou, ještě se víc otočí tak, abych měl k dispozici celou jeho plochu bledých zad, hlavou se položí na můj klín a opět tiše zamručí. Usměju se nad tím a očima sjedu k jeho zádům, na chvilku mě opět polije hrozné horko, ale vyruší mě z toho Taehyung, který mi vlezl do pokoje i s hrnkem mléka.

„Už se to nese." Usměje se a podá mi hrnek, pobídnu Jimina, aby se posadil a ke rtům mu přiložím okraj hrnku, jako jsem to dělal, když byl nemocný a já mu podával čaj, sice vím, že by se zvládl napít sám, ale chci mu být k dispozici, chci mu ukázat, že tady pro něj jsem a taky mi to prostě přijde roztomilý, když mu hrnek u rtů sám přidržuju.

„Dobrý?" optám se tiše a on s menším pousmáním přikývne na souhlas. „heh, dobře, lehneme si, jo? Je pozdě, jsi unavený, bude lepší, když usneš." Neprotestuje. Společně se uvelebíme v jeho posteli, zabalíme se do peřiny, ještě se ale střetnu s pohledem trochu zaraženého Taehyunga.

„Co tak zíráš? Můžeš už jít a zavřít nám dveře." Upozorním ho a on jen s úsměvem přikývne, odběhne ke dveřím, ale ještě se na mě koukne a uculí se.

„Tak dobrou noc, kluci, a hyung? Nikdy jsem tě neviděl se takhle o někoho starat, je to hezké." Pronese šeptem a já ho propálím pohledem.

„Jdi už!"

„Heh, vždyť jo, dobrou noc." S tímhle zavře dveře a náš pokoj pohltí ticho a tma. Trochu uvolněnější se uvelebím vedle Jimina, spravím mu peřinu a s výdechem se k němu otočím obličejem, trochu vidím jeho siluetu, proto se neudržím, a ještě ho letmo pohladím po vlasech.

„Dobrou noc, Minie." Zašeptám a zavřu oči, ale hned je zase dokořán otevřu, když ucítím, jak jeho teplá ručka chytla tu moji ruku. Já sám stisk zpevním, pousměju se a tentokrát ty oči vážně zavřu, cítím se úžasně, i když mi trochu vrtá v hlavě to, co se stalo.

Jak je možné, že to číslo neexistuje? Buď to je jen nedorozumění, nebo si paní Jeungová číslo vážně změnila a zapomněla se o tom zmínit, anebo...co když je v tom něco víc? Už to, že řekla, že neví, jak dlouho v tom Japonsku bude, mi přišlo divný, za celou dobu se sama neozvala, nezajímala se, jak se Jiminovi daří.

Něco mi na tom všem nehraje.

Zdravím vás <33

No, tak to vypadá, že je paní Jeungová vážně tak trošku mrška :D><

No, ale Yoongi může být rád :DD<3