Silent (Yoonmin) CZ

17.

„Yoongi? Nespi." Zasměje se hlas přede mnou a já zvednu hlavu z lavice. Hoseok se na mě otáčí a kření se. Věnuju mu jen kamenný výraz a letmo zkontroluju hodiny, ah jo, ještě dvacet minut do konce hodiny.

„Co je s tebou? Dneska pořád jen chrápeš." Šeptne a já si unaveně prohrábnu vlasy.

„Ale nic, jenom...Jimin se v noci zhroutil, tak jsem ho uklidňoval a pak už jsem moc nespal." Vysvětlím, ale v ten moment Hoseokovi spadne úsměv a víc se ke mně nahne s vyděšeným výrazem.

„Počkej...jak jako? Co se mu stalo?"

„Aish, já nevím, prostě si asi na něco vzpomněl a dostal se do nějaké úzkosti, ale prý se mu to takhle občas stává, neptej se mě, taky jsem to zjistil až dneska." Syknu a Hoseok si pro sebe povzdechne.

„Oh, chudáček, a jak mu je?" pozvednu rameny a sklopím zrak.

„Co já vím, asi dobře, on si na to nepamatuje, akorát mu dneska ráno došlo, co se stalo, protože jsem se ho ptal, do toho se ještě silně kousl do ruky, takže tam má taky značku, byl spíš vyděšený z toho, že neví, co v tu chvíli dělal, bál se, že jsem ho slyšel mluvit." Hoseok pozvedne obočí.

„Aha, a ty jsi ho slyšel? Říkal něco?" zakroutím hlavou a znovu zkontroluju hodiny.

„Ne, nic neříkal, jen brečel, hmm, ale už by měl být v pohodě." Hoseok chápavě přikývne a oddechne si, ale leknutím skoro nadskočí, když učitel zvolá jeho jméno.

„Pan Jung! Co se tam vybavujete? Jestli máte potřebu mluvit, pak vás mile rád uvítám u tabule, jistě máte všechno pečlivě nastudované, tak pojďte." Hoseok si pro sebe zaskučí a já se nad tím uchechtnu. Ahh, tohle mu patří, nemá mě budit dvacet minut před zvoněním.

***

„Yoongi! Počkej!" zvolá za mnou Hoseokův hlas a já se před východem ze školy ještě otočím na hnědovlasého klučinu dobíhajícího za mnou. „Aish, kam spěcháš? Teprve jsem se obul..."

„Zase vyzvedávám Jimina, dneska jsme měli ale delší školu, tak nechci, aby tam čekal dlouho." Vysvětlím bezvýrazně a společně s ním tedy vyjdu ze školy. Hoseok se uchechtne a dloubne mi do ramene prstem.

„Ále, odkdy se o něj takhle zajímáš?" zamračím se. Sice si za to můžu sám, že mě teď Hoseok vidí jako toho necitu vůči tomu malému růžovovláskovi, ale dost mě to štve. Kdyby viděl, jak se k němu chovám doma, tak by sklapl.

„Buď ticho, nic nevíš, od doby, co přišel, se o něho starám jen já." Hoseok se zasměje a zakroutí si pro sebe hlavou, jako by mi nevěřil.

„Hah, jo, ale z donucení, hele, tohle nezakecáš, pořád jsem musel poslouchat, jak ti ten Jimin vadí, takže je mi jasný, že ho prostě rád nemáš a za těch pár dní se to nemohlo jen tak změnit." Pozvednu obočí a nasednu na kolo.

„Proč by nemohlo?"

„Tsh, jako ze dne na den? Ještě včera ti to dělalo hrozný problém pro něj jít." Protočím očima a raději dám kolo do pohybu, Hoseok je mi hned v patách. Zrychlí tak, aby byl vedle mě a mohl si se mnou dál povídat.

„Víš, Yoongi, možná bych ti to nakonec ale i věřil, že ti dneska Jimin nevadí, protože ty jsi takový, že jeden den bys všechny zabil, ten druhý bys každého objímal, už jsem se tě ptal, jestli nejsi náhodou bipolární?" ironicky se zasměju a vjedu mu kolem přímo do cesty, jen stěží to stačí ubrzdit a uhnout mi.

„Říkám ti, že bipolární nejsem, tak už se mě přestaň ptát každý týden!"

„Heh, fajn, fajn, omlouvám se. Hele, nezajdeme dneska někam? Že bys nabral Jimina a jeli bychom zase k rampám? Protože o víkendu s tebou do lomu nejedu, máma má narozeniny a my budeme slavit, akorát v Gwangju u babičky, budu tam celý víkend." Povzdechnu si. No, to není moc dobrá zpráva, teda pro mě ne.

„Hmm, jak chceš, jestli ti nevadí, že s sebou taháme batohy, navíc jsi v uniformě." Upozorním ho a on s povzdechnutím přikývne.

„Mm, tak se na rampách sejdeme třeba až za hodinu?"

„Tak jo, ale už si vyjeď, nemusíš se mnou do toho baráku." Hoseok na chvilku povadne a nejistě ke mně vzhlédne.

„No...já bych ho chtěl ale aspoň pozdravit." Šeptne a já nad tím protočím očima. Dělá, jako kdyby mu na Jiminovi nějak speciálně záleželo.

„Klídek, však ho vezmu s sebou na ty rampy, pozdravíš ho za hodinu, bože."

„Mm, tak jo, tak se měj, vezmu to zkratkou." Letmo na mě mávne a já mu mávnu nazpátek, než se ztratí v uličce mezi domy. Já zatočím až o pár ulic dál a sjedu až k domu dětí a mládeže, kde už z dálky uvidím na schodech přešlapovat Jimina.

„Ahh, čekáš dlouho? Zdržela mě škola." Zvolám, když s kolem zastavím těsně před schody a Jimin s menším oddechnutím, a i pousmáním zakroutí hlavou. Přijde ke mně a mému kolu a opatrně se posadí za mě, jako to teď děláme vždycky, když ho vezu. Jako vždycky kolem mě omotá svoje paže a celý se nalepí na moje záda. Má dost pevný stisk, proto ho letmo po ruce pohladím a otočím hlavu tak, abych na něj viděl.

„neboj, tentokrát pojedu pomalu, slibuju, ale domů se zastavíme jen převléct a odhodit věci, pak jdu s Hobim k rampám, předpokládám, že půjdeš se mnou." Jimin zvedne hlavu a v očích se mu objeví nejistota. Jasně, že by nechtěl zůstat doma, ale taky mě nechce obtěžovat, vidím to na něm, proto se pousměju a opět se lehce dotknu jeho hřbetu ruky u mého pasu.

„A nevadí mi to, pokud myslíš na tohle, naopak, Hoseok tě chce stejně vidět, takže pojedeš povinně." Mrknu na něj a mu trochu cuknou koutky, s menším přikývnutím se o mě znovu opře a já tedy pomalu vyjedu směrem k domu.

***

„Tak jo, obleč si něco sportovnějšího, Hobi mi psal, abych ti vzal helmu a chrániče, prý abys tam jen neseděl, tak tě může zkusit něco naučit na tom kole." Oznámím Jiminovi, ale ten se na mě dost vyděšeně podívá a zakroutí hlavou v nesouhlas. Uchechtnu se a přijdu k jeho části skříně.

„Neboj, jen si to zkusíš, kdyby to nešlo, tak si sedneš a...co já vím, třeba Hobimu nahraješ další levely v hrách." Začnu se přehrabovat v jeho skříni, ale má tady samé svetry v bílých, zelenkavých a tyrkysových barvách, které jsou spíše na normální chození, ne na zničení.

„Aish, to tady nemáš nic sportovnějšího?" optám se frustrovaně a on nejistě pozvedne rameny, přitom zůstává nehnutě sedět na posteli, dlaně položené na kolenech, nohy pohupující se ve vzduchu, protože nedosáhnou na zem.

„Hmm, no nic, půjčím ti něco svého, zkusím najít to nejmenší, co mám, v těch tvých svetrech na kole jezdit nebudeš, ještě mě pak tvoje pečovatelka seřve za to, že jsem ti zničil oblečení." Přejdu ke své skříni, přehrabu se v ní, a nakonec vytáhnu jednu menší mikinu, kterou skoro nenosím, protože je moc na tělo, já mám raději volnější věci.

„Tohle si nasaď." Jimin ze sebe sundá svůj svetr, odhalí tak svoje pruhované tričko, a na něj si nasadí moji mikinu. Stoupne si a začne se prohlížet, no, trochu to na něm visí i tak, ale to není tak hrozné. Usoudím, že mu to pro dnešek stačí, potom bych mohl přemluvit mamku, aby s ním někam zajela, protože toho prádla stejně moc nemá.

„Dobrý, tak běž už na chodbu, já ještě najdu tu menší helmu, kterou jsem ti chtěl dát minule, a taky ty chrániče ještě po mě, pak hned pojedeme, než tam dorazíme, tak nám to do té hodiny vyjde." Pronesu, ale mám pocit, jako bych mluvil sám k sobě, je to samozřejmě proto, že mi Jimin neodpověděl ani na jednu moji větu, což už sice čekám, ale stejně mě to zase celkem mrzí, nakonec by to s ním nebylo tak hrozné, vždyť si s ním začínám i rozumět, ale kdyby tak jenom mluvil...

„No nic, jdeme." Kývnu hlavou ke dveřím a Jimin už tedy zamíří do chodby. Já ještě najdu tu helmu s chrániči a doběhnu do chodby za ním, abych se mohl obout a vyjet k rampám.

Dobré odpoledne <33

Proč mám pocit, že to strašně utíká? :(( Já mám pořád za to, že jsem tak nějak na začátku knížky, ale my už se blížíme k dvacáté kapitole...

Jinak, dobrá zpráva pro vás, mám vymyšleno mnohem víc cute plánů do téhle knihy, než těch drama plánů...těch mám ZATÍM dost málo :DD

No nic, užívejte dnešek <33