Silent (Yoonmin) CZ

22.

Jimin P. O. V.

Skončí mi vyučování a já pomalu vyjdu ven z domu dětí a mládeže. Touhle dobou končí i mnoho dětí a mladistvých ve svých kroužcích a kurzech, proto kolem mě vždy proběhnou, jsou plní pozitivní energie a vybíhají z budovy. Já se ale docela loudám, vím, že není kam spěchat, Yoongi tam nebude.

Dost mě to mrzí a štve zároveň, nejsem si jistý, jestli tady zvládnu dvě hodiny čekat, nebo prostě odejít sám domů, většinou tak dlouho o samotě prostě nejsem, vždycky mám v blízkosti někoho, koho znám.

S povzdechnutím se posadím na schody a přitáhnu k sobě kolena. Kdybych se aspoň mohl nějak zabavit, možná bych to tady vydržel, ale sedět a čekat není moc zábavné. Nejistě pohlédnu na prolézačky naproti budovy, kde si hrají děcka kolem deseti let, kdybych byl mladší, hned bych tam šel, ale teď...je mi nejen osmnáct, ale už nejsem ani takový, jako jsem býval, už se prostě...neumím tak bavit, jako dřív.

Z batohu si vytáhnu svůj blok a penál s pastelkami a tužkou. Možná je tady přeci jen způsob, jak se zabavit, než přijede Yoongi, aspoň ty dvě hodiny by mi to zabít mohlo. Pousměju se a rozhlédnu se kolem sebe, abych vymyslel, co nakreslím, hned mi padne do oka pes uvázaný u stromu, nejspíš čekající na svého páníčka.

Dám se do kreslení, ač nejsem žádný malíř, moje obrázky nejsou žádná mistrovská díla, ale baví mě to, a to je hlavní. Už začnu kreslit, první ten strom, poté nakreslím psa, ale jako naschvál z budovy vyjde nějaká žena a pejska odváže, s úsměvem s ním odejde za bránu a ztratí se mi z dohledu.

Povzdechnu si a dokreslím aspoň ten strom, poté blok prostě odložím a na chvíli si opřu čelo o kolena a zavřu oči. Nemůže to být tak zlé, jistě to uteče rychle. Pohlédnu na svoje hodinky, ale zaskučím si pro sebe, když zjistím, že uběhlo jen sedm minut.

Možná se přeci jen vydám na cestu domů sám, co na tom může být tak těžkého? Cestu přece znám, není to daleko, prostě půjdu a počkám na Yoongiho doma. Nasadím si svůj batoh a rozejdu se směrem k bráně.

Moje srdce se hlasitě roztluče, jen co bránu překročím, možná bych se měl vrátit na schody a počkat, ale nemůžu se přece věčně chovat, jako dítě, musím tady dospět a zvládnout se poprat aspoň s některými situacemi.

***

Zabočím do další uličky, ale opět se zamračím, když zjistím, že jsem zase zabočil špatně. To už je po třetí, co se vracím na křižovatku, protože jsem jaksi zapomněl, kudy dál. Vím, že je Yoongiho dům někde blízko, zbývá mi opravdu jen jedna ulice, ale jsem ztracený a teď už i zoufalý.

Možná jsem měl vážně počkat, touhle dobou by pro mě Yoongi už jel, strávil jsem tím hledáním cesty celý den, stejně jsem zatím nikam nedošel.

Leknutím málem poskočím, když někde kousek od sebe zaslechnu chraplavý hlas nějaké ženy, hned si taky všimnu, odkud to vyšlo. Nějaká straší bezdomovkyně sedí na lavičce, v jedné ruce drží igelitku, v druhé cigaretu, u nohou jí leží nákupní košík s láhvemi od piva, ale co mě vyděsí nejvíc, to, že nadává jen tak do prázdna.

„Je to kretén! Kretén jeden! Už nikdy nic nedostane, hajzl jeden!" křičí chraplavě, a přitom máchá s cigaretou, potáhne si, a nakonec ji odhodí, ani ji nesešlápne. Nejistě sleduju, jak se nedopalek cigarety válí na zemi kousek od ženiných nohou.

Vidím v tom něco, co ve mně začne hromadit strach. Vidím v tom totiž začínající zkázu všech, jenž se mnou žili ve velkém paneláku, zkázu mých rodičů, vidím v tom celou tragédii, která se kdysi stala. Křik, kouř, oheň...