Silent (Yoonmin) CZ

64.

Doma už polehávám tři dny, za dva dny je víkend a potom v pondělí závod. Pořád mám šanci si něco potrénovat, neměl bych marnit čas, protože jestli na to kolo sednu až u závodu, pochybuju, že budu rozježděný a něco vyhraju.

Vstanu z postele a přijdu ke své skříni, abych se mohl sportovněji obléct a rovnou vytáhnu nějaké oblečení i Jiminovi, protože pochybuju, že tady zůstane, když je teprve dopoledne a nikdo není doma, i Jimin měl být ve škole, ale stejně jsou za dva týdny oficiálně prázdniny, nemusí se už trápit školou, sama máma ho omluvila, že má prý angínu a do prázdnin nenastoupí, akorát mu potom půjde pro vysvědčení, to je vše.

„Jiminie?" zvolám na něj, protože on je teď u Taeho v pokoji, můj bratr mu povolil hrát si na jeho x-boxu, má tam nějaké hry a Jimina to zřejmě hodně chytlo. Chvíli čekám, ale nakonec konečně uslyším jeho cupitavé kroky a poté se mi otevřou dveře od pokoje.

Jimin na mě trochu tázavě koukne, já se nad tím pohledem usměju, od doby, co to o něm vím, se v jeho přítomnosti cítím skvěle, ale zároveň i nesvůj. Usměju se na něj a podám mu oblečení, které jsem nachystal.

„Převleč se, půjdeme do lomu, ještě si musím potrénovat, v pondělí je ten závod," oznámím a otočím se zpátky ke svým věcem, ale Jimin mě zatahá za rukáv a zamračeně zakroutí hlavou. Tohle mě donutí se zamračit taky.

„Co, co se ti nelíbí?" Jimin chytne po papíru a tužce a napíše svoji odpověď, kterou mi vzápětí dá přečíst.

Máš otřes mozku a ty chceš jezdit na kole?!

„No a? Však už ho skoro nemám, vůbec to na sobě necítím, odpočíval jsem skoro čtyři dny, potřebuju si zatrénovat, o víkendu se k tomu nedostanu," vysvětlím trochu podrážděně a svléknu si tričko, abych si mohl obléct nové. Jimin vytřeští oči a celý v rozpacích začne hledat bod, kam se koukat, jen ne na moje tělo, ale stejně celý červený očima pokukuje právě po mém břichu. Usměju se nad tím, možná jsem to udělal tak trochu naschvál, líbí se mi jeho reakce.

„Tak se taky převleč, ať můžeme vyjet a do oběda jsme doma," pobídnu ho a poukážu na oblečení, ale on zakroutí hlavou a znovu se zamračí a něco napíše.

Vážně chceš na ten závod pořád jít? Nevidíš, co ti zase udělal ten kluk?

„Ahh, Jimine, Jinsung je mi u zadnice, jasný? Tím, že tam přijdu, mu jistě zkazím plány, jistě chtěl, abych odstoupil, ale já to neudělám! Tak se začni oblékat, chci vyjet za deset minut," řeknu rázně a Jimin tedy s posledním zamračením chytne po oblečení a odkráčí s ním naštvaně do Taeho pokoje.

Nechci být na něj nějak nepříjemný, ale musí pochopit, že to, co se jemu zdá nebezpečné a riskantní, je pro mě nic. A taky musí pochopit, že příležitost porazit svého rivala v závodu, se nemusí opakovat, tak toho chci holt využít.

***

S Jiminem konečně dojedeme do lomu, on sesedne z kola, zatím, co já na něm ještě zůstanu, abych mohl vyjet na větší hroudu. Jimin mě chvíli zamračeně pozoruje, ale poté se ke mně ještě rozběhne a zatahá mě za lem trička, aby mě zastavil. Trochu naštvaně do něj šťouchnu a ukážu na travnatý plácek u okraje lesa.

„Běž si tam sednout a nechej mě prosím trénovat, Jimine," pronesu rázně a on zakroutí hlavou, strčí do mě, až mě to i překvapí, když zavrávorám a sesednu z kola, abych nespadl. Tohle už mě ale dostatečně rozčílí.

„Přestaň! Buď rád, že jsem tě vzal s sebou a nemusel jsi zůstávat doma, tak mi dej pokoj!" křiknu na něj a on se zamračí a vytáhne svůj kapesní bloček s propiskou zavěšenou na provázku, a naškrábe něco na čistou stránku.

Nechci ti zase volat sanitku! Nechoď na ten hloupý závod!

„Nic o tom nevíš, tak se do toho nepleť!" syknu a už chci nasednou na kolo, ale on chytne řídítka a kolo si odtáhne na svoji stranu. Tohle už snad trochu přehání, on zase začne něco psát, ale já mu blok vytrhnu z rukou a zahodím někam za sebe.

„Přestaň to pořád psát, nezajímá mě to, mluvit umíš, tak se se mnou aspoň hádej normálně!" křiknu, ale nad tím on se trochu vyděšeně na mě podívá, tohle ho asi trochu ranilo, to si taky hned uvědomím a chci se mu za to ještě omluvit, ale on opět přepne na naštvaného a nasedne na moje kolo. Otočí se k lesní cestě, která vede na ulic a poté domů, šlápne do toho a pomalinku a dost rozklepaně se rozjede pryč ode mě.

„Co! Teď mi jako s kolem odjedeš domů?! Je mi to jedno, já tady zůstávám!" křiknu. Jimin dál pokračuje ve svém plánu odjet, ale ten se mu nevydařil. Neudrží rovnováhu, zavrávorá, když najede na jeden větší kamínek, a i s kolem spadne. Strachem se mi ale zúží zorničky, když ho kolo stáhne dolů z hliněného svahu.

„JIMINE!" vypísknu a rozeběhnu se ke svahu, skočím z něj, sklouznu se dolů, taktak se udržím na nohou, abych ještě neudělal pár kotrmelců, než skončím u Jimina ležícího i s kolem v rovnější části kopce.

„Sakra, jsi v pořádku?" optám se ho hned, ale podle jeho slz stékajících mu z očí a krvavé rány na noze, kterou má stále zaklíněnou pod kolem pochopím, že tak úplně v pořádku není. Se svraštěným obočím z něj kolo sundám a pohlédnu na jeho silnější odřeninu na lýtku.

„Do prdele," zakleju, neboť je tohle tak trochu moje vina, otočím se k Jiminovi zády, chytnu ho pod stehny a vyzvednu si ho na záda, on se mě taktak stačí chytit kolem krku, „odnesu tě domů, tohle jsem nechtěl," hlesnu a Jimin mě ještě zastaví a poukáže na kolo ležící stále u kopce.

„Ahh, na kolo se vykašli, ty jsi snad důležitější," pronesu klidně a vydám se s ním směrem domů, letmo pohlédnu na jeho ránu na noze, vypadá to ošklivě, ale až mu opláchnu tu krev, třeba to nakonec nebude tak zlé, aspoň v to doufám, že to nebude třeba na šití.

„Drž se mě, ať nespadneš," upozorním ho ještě a pokusím se nějak vyšlapat svah.

Dobrý večer všem <33

Ahh, já už dneska nemůžu, prostě škola, škola, škola a mě už jde z toho hlava kolem, je toho prostě moooc, ale naštěstí jsem to nějak zvládla s tabulkou čokolády, rádiem a plakátem BTS přímo před mým ksichtem, takže DOBRÝ :D<33

Tak se mějte hezky, užívejte zbytek večera :33