Silent (Yoonmin) CZ

28.

Yoongi P. O. V.

S Jiminem přijdeme do sekce s pánským oblečením, přesněji k věšákům s mikinami a tričky. Jen to tak letmo prohlédnu, přijde mi ale, že tady asi jeho velikost nenajdu. Jimin stojí kousek za mnou, pozoruje, jak se prohrabuju oblečením, přitom ani nepípne, jak jinak, heh.

„Mm, tohle je tak jediná mikina pro tebe, všechno ostatní je velký." Pronesu a vytáhnu jednu šedou mikinu a přiložím ji k Jiminovi, abych si ho v tom lépe představil, kupodivu nic nenamítá, proto přivřu jedno oko a kývnu hlavou ke kabinkám.

„Nebo víš co? Jdi si to zkusit." Pobídnu ho a on s menším pousmáním přikývne, odběhne do kabinky a já si stoupnu k jednomu sloupku, zatím, co čekám na Jimina. Netrvá to dlouho, hned vyleze i s mikinou na sobě a musím říct, že mu taková neutrální barva moc sluší.

„No, vidíš, sedne ti, chceš ji koupit?" optám se, ale on znejistí a zamračeně poukáže na svoje prázdné kapsy od kalhot. Zasměju se a poplácám ho po rameni.

„Proboha, Jimine, nemyslel sis, že to budeš platit ty, že ne? Jasně, že ti to koupím já, kde bys asi tak vzal peníze." Jimin na mě nesměle koukne, poté sklopí hlavu a semkne rty k sobě, přitom si začne mnout prsty, jako to dělává, když je nervózní (ano, už jsem si toho stačil všimnout).

„Hele, nemáš teď nějaké výčitky, doufám, já ti to chci koupit, tak si to hlavně nijak nevyčítej, to jsem ani nechtěl, chci, abys měl trochu lepší náladu, ne špatný svědomí." Pronesu a chytnu ho kolem ramen, on se nad mým dotykem zachvěje, ale stejně se mnou drží krok až k pokladně, kde ještě chytnu po balíčku několika černých ponožek.

„Dobrý den, tašku na to chcete?" optá se mě prodavačka a já hned přikývnu na souhlas.

„Jo, dejte mi jednu menší."

„Dobře, tak to bude dvacet-pět tisíc sto." Vytáhnu kartu a zaplatím koupené oblečení. Nakonec si tašku převezmu a s Jiminem vyjdeme ven z obchodu, opět ale musím roztáhnout deštník, protože déšť zůstává stejný.

„Ahh, no, to nám moc času nezabralo, ještě jsme chtěli koupit tu barvu, že?" zmíním se a kouknu na čas, Jimin mě ale zatahá za rukáv a pousměje se na mě, poté ale udělá něco, co mi na chvilku zastaví srdce, ale zároveň mě to i potěší.

Otevře pusu a bez žádného zvuku, bez jediné hlásky zartikuluje slovo tak, abych přes odezírání poznal, co se mi snaží říct, no, hned jsem to poznal, to jsem ani nemusel odezírat z jeho plných rtů.

„nemáš zač." usměju se na něj a on lehce kývne hlavou, aby mi dal najevo, že jsem jeho tiché „děkuju" pochopil.

„No, takže uběhlo teprve patnáct minut, teď by ti začala škola," mrknu na něj a on s úšklebkem protočí očima, „půjdeme do drogérie, tam budou mít barvy na vlasy, rovnou ti tam vezmu nějaký balzám na rty, máš je hrozně suché." Pronesu a on na mě trochu překvapeně koukne a polštářky prstů si po rtech přejede. Usměju se nad jeho gestem, schovám mobil do kapsy a rozejdu se směrem k městu, Jimin mě ještě stačí doběhnout, aby se mnou udržel krok.

„Chceš zase růžovou na ty vlasy, nebo zkusíš jinou?" optám se jen tak, ze zajímavosti, a on jednoznačně poukáže na svoje vybledlé vlasy, aby mi dal najevo, že se té svojí malinově růžové nevzdá. Hmm, co ho na té barvě tak táhne? I když...nehodlám ho přemlouvat, ta barva mu pasuje, vypadá v tom jako ještě větší mochi, než dělají jeho tváře.

„Dobře, um, mám ti to pak obarvit já, nebo počkáš na mámu? Nebo, vlastně, Taehyung taky umí barvit vlasy." Jimin pozvedne rameny, ale poté do mě stydlivě drcne ramenem, a přitom se uculí, já tak svoji odpověď pochopím.