Silent (Yoonmin) CZ

60.

-O dva týdny později-

Ležím na posteli a čtu si nějaký časopis, popravdě, je tady celkem nuda, teď, když už nechodím do školy, měl bych se nejspíš porozhlédnout po nějaké brigádě, nejlépe nějaké práci, ale s tím začnu nejspíš až na léto.

S povzdechnutím se podívám na postel vedle sebe, Jimin tam není, myslím, že je v obýváku s Taehyungem a Jungkookem, naši jsou stále v práci, ale mě se tady nechce jen ležet, možná bych měl jet zase do lomu, potrénovat si jízdu na kole, přeci jen, ten závod je už za chvíli, vlastně zbývají jen nějaké dva týdny.

Odejdu z pokoje a přijdu do obýváku, kde na gauči sedí ti dva, tiskou se k sobě, drží se za ruku a televizi, která je před nimi zapnutá, nejspíš nevnímají, protože mají spojené rty a věnují se jen sami sobě. Protočím nad tím očima a sjedu zrakem k růžovovláskovi u jídelního stolu, zády k těm hrdličkám, maluje si do bloku, nechápu, co ho na tom pořád tak baví.

„Ehm, ehm, nevadí vám, že je tady Jimin, že?" pronesu směrem k mému bratrovi s jeho přítelem, hned se od sebe odpojí a kouknou na mě, stejně tak Jimin zvedne hlavu k mojí osobě.

„Co? Však nic neděláme," pozvedne rameny Taehyung a já si je oba dva změřím pohledem.

„Mm, zatím, bůhví, kam by to zašlo, kdybych vás nevyrušil," syknu a Taehyung se nad tím zasměje.

„Klid, bráško, víme o Jiminovi, kdyby mělo k něčemu dojít, tak nejsme uprostřed obýváku, ne?"

„Mm, člověk u vás nikdy neví," dořeknu a sednu si naproti Jiminovi, který sklopil hlavu a raději se dál soustředí na svůj výkres. Chvíli si ho prohlížím, vypadá vážně krásně a roztomile, ale když zvedne hlavu a já se zase střetnu s těma jeho očima, trochu červený uhnu pohledem a podrbu se na zátylku.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli tady budeš s nimi, nebo půjdeš se mnou do lomu, zase si potřebuju zajezdit, o tom závodu už přece víš," zamumlám a zpátky se k němu vrátím svým pohledem. Jimin chvíli přemýšlí, i když moc nadšeně nevypadá, vím proč, nelíbí se mu, že budu soutěžit v nějakém závodu pro profíky, ale on tomu nerozumí, opravdu to není nic nebezpečného.

„Tak co?" pobídnu ho a on tedy přikývne, zavře svůj blok a pastelky začne skládat zpátky do papírové krabičky. Tak nejspíš půjde se mnou. Vstane od stolu a odejde do mého pokoje, já taky vstanu, a ještě jednou pohlédnu na Taehyung s Jungkookem, jak se vrátili ke své práci s polibky.

„Slyšeli jste? My odcházíme, budete tady sami," zvolám na ně a Taehyung se na mě zase zakření.

„A co. Na co pořád myslíš, hyung? Měl by sis někoho najít, abys mi trochu rozuměl," cekne s uchechtnutím a já nad tím zrudnu a zamračeně sklopím hlavu. Ahh, kéž by, ale já nechci nikoho jiného než Jimina, a jestli nemám mít Jimina, tak ani nikoho jiného, mm, myslím, že to budu mít ještě těžké.

„Drž zobák a věnuj se radši sám sobě."

„Ale to já dělám celou dobu, Yoongi, ty tady rýpeš někam, kam nemáš," mrkne na mě a já se s ním radši nebudu dohadovat, proto zamířím do pokoje, abych si mohl vzít svoje cyklistické rukavice, ale jen co vtlačím do dveří, které byly trochu pootevřené, zadrhnu se, když uvidím Jimina, jak si právě svlékl tričko, aby si dal nějaké sportovnější.

Celé moje tělo začne zase hořet, když uvidím jeho bledá záda, jeho štíhlou postavu, ale rychle se schovám za roh chodby, když si nasadí náhradní tričko a můj mozek se trošku probere z toho transu. Napočítám si do pěti, potom zaklepu a opatrně otevřu dveře.