Silent (Yoonmin) CZ

20.

„Chce někdo přidat? Je toho dost." Ozve se Yoongiho máma, když všichni dojíme svoji porci Japchae, ale vypadá to, že se nikdo nehlásí. Hned bych si přidal, ale jsem vážně plný, bylo toho ažaž, i když to bylo výborný.

„Ne, jsem přežranej." Vydechne Taehyung a chytne se za břicho, Yoongi přitaká na souhlas, a já se pousměju nad tím, když udělá to stejné, co jeho mladší bratr. Já zůstanu napřímeně sedět s prázdným talířem před sebou a pokukovat po ostatních.

„Jimine, jestli už nechceš přidat, můžeš se jít osprchovat, dokud je volná koupelna." Mrkne na mě paní Kim a já se pousměju, pokývám hlavou a opatrně od stolu vstanu, zamířím k chodbě a poté do koupelny. Zamknu se a začnu ze sebe svlékat všechno oblečení.

Moji pozornost ale opět zaujme zrcadlo nad umyvadlem, když stojím na druhém konci koupelny, vidím se v něm skoro celý. Musím se zamračit, skousnu si vnitřní stranu líce a pohlédnu na svoje nahé tělo, pokaždé stačí jen jediný pohled a praští to se mnou o dno, to, když se mi poskytne pohled na moje popáleniny – pár menších flíčků na hrudi, poté jeden větší flek táhnoucí se od pupíku až k podbřišku.

Prsty si po něm lehce přejedu a sekaně se nadechnu. Moje zorničky začnou kmitat, když se mi do očí vtlačí slzy, jsem tady sám, takže s jednoduchým mrknutím je spustím ven. Pár mi jich steče po tvářích, od brady spadnou na zem k mým bosým nohám.

Je těžké mít vzpomínku doslova vypálenou na těle. Je to něco, co tady se mnou bude stále, nezbavím se toho, vždycky tady ty jizvičky budou a budou mi připomínat poslední den s mojí rodinou, traumatický den, kdy jsem toho viděl na svých dvanáct let až příliš.

„Jimine?" zaklepe někdo na dveře a ozve se hlas, který mě donutí sebou leknutím škubnout a chytit pohotově kliku, i když vím, že jsem se zamykal. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli tam máš ručník?" poznám Yoongiho hlas. „Ehm...pokud jo, tak dvakrát zaklepej, pokud ne, tak jednou." Pousměju se a pohlédnu vedle sebe na menší skříňku s ještě dvěma ručníky.

Dvakrát tedy klepnu na dveře a já z druhé strany uslyším uchechtnutí.

„Heh, dobře, dobře, promiň, že ruším, pokračuj v umývání." Pousměju se a o dveře se na chvilku opřu, je zvláštní, jak se mi při jeho přítomnosti vrací pozitivní nálada, rychle utřu slzy a vlezu si do sprchového koutu, abych už měl to umývání za sebou a nezdržoval ostatní.

***

Venku začalo pořádně pršet, sice nejsou hromy, ale liják je to pořádný. Milion kapiček nám bubnuje na střechu a okenní parapet, kam taky směřují moje oči. Ještě nespím, nebo spíš...už nespím. Ten rachot mě probudil a já už od jedné ráno jen ležím a zírám do okenní tabule, po které kapičky stékají.

Yoongi spí, nemusím se ani otáček k jeho posteli, stačí poslouchat, občas trochu zachrápe, je to docela vtipný, nebo jak si občas mlaskne, taky mám co dělat, abych udržel nutkání se víc usmát. Teď už to nutkání ale není tak velké, moje nálada zase hluboko klesla, když jsem se namísto Yoongiho zvuků zaposlouchal do toho deště. Vyvolává ve mně negativní emoce – stesk, strach, osamění...

Neudržím se a vyškrábu se do sedící pozice. Odhrnu ze sebe peřinu a bosými chodidly došlápnu na podlahu Yoongiho pokoje. Nohavice od pyžama se mi tak shrnou až k patám. Skousnu si ret a potichu odejdu z pokoje, přicupitám do obýváku a poté ke dveřím vedoucím do zahrady.

S nádechem je otevřu a obejmu sám sebe, když mě ovane docela studený větřík, ale hlavně chlad proudící z dešťových kapek padajících zběsile z oblohy. Přes ten liják nejde pomalu ani vidět na metr před sebe.