Silent (Yoonmin) CZ

62.

Nasednu do auta na místo spolujezdce, nakonec pro mě do nemocnice přijel táta, po dlouhé době je taky doma, což je fajn, snad už se to v jeho práci trochu rozvolní, když tam teď mají nové posily a on nemusí být mimo domov i přes noc.

„Co hlava? Cítíš se líp?" optá se mě poté, co vyjede z nemocničního parkoviště. S pousmáním přikývnu a zahledím se z okna na utíkající okolí.

„Jo, jen prý mám doma ještě polehávat, ale necítím se nějak špatně."

„Chtěl jsem včera taky přijet, ale opravdu jsem nestíhal, doufám, že mi to nějak nevyčítáš, víš, že jsi pro mě na prvním místě, ale když jsem slyšel, že jsi v pořádku, tak jsem zbytečně neodkládal práci, samozřejmě bych přijel, kdybys na tom nebyl dobře, nebo-..."

„Tati, neomlouvej se, to je v pohodě, však mi opravdu nic nebylo," mrknu na něj a on si očividně oddechne, že mu to nijak nevyčítám, ale já přece nemám proč, neřekl bych, kdybych byl na smrtelné posteli a na životě by mě udržovaly jen kapačky, ale já jsem se jen trochu praštil do hlavy při blbém pádu, který mi je ale hodně podezřelý, jsem si totiž jistý, že byly moje brzdy v pořádku, teda do doby...než jsem svoje kolo neměl na chvilku pod kontrolou.

„Tati? Můžu se tě na něco zeptat?" táta na mě letmo pohlédne, jinak se dál soustředí na cestu, „totiž, jaký máš vlastně názor na Taehyunga od doby, co se přiznal s tím...no, se svojí orientací?" táta s uchechtnutím pozvedne rameny, ale nedívá se na mě.

„Jaký bych měl mít názor? Je to můj syn, jasně, že mi to nijak nevadí, nebo tobě se něco nezdá?" na chvilku se zamyslím, poté sklopím hlavu a pozvednu rameny.

„Ne, ummm, všechno dobrý, ale...co kdyby nebyl tvůj syn a byl to nějaký cizí člověk? Pořád se ho budeš zastávat?" táta se na chvilku zamyslí, ale poté přikývne.

„Poslyš, nejsem nějaký velký zastánce, ne, že bych tyhle lidi nějak moc podporoval, přeci jen...je to takové zvláštní, no, ale taky je za nic neodsuzuju, jsem tak nějak v neutrálním stavu, pokud mi rozumíš."

„Jasně...takže je bereš jakoby normálně, nejsou pro tebe nic víc ani míň," ujistím se a táta přikývne.

„Jo, tak nějak, hmm, proč se ptáš?"

„Uh, ale jen tak, jen mě to tak napadlo, jestli ti nějak nevadí, když u nás je skoro pořád Jungkook a s Taem si dávají dost najevo, že se mají rádi, tak jen mě to tak zajímalo, jaký máš na to opravdový pohled," táta chápavě přikývne a zatočí k ulici, kde máme dům.

„Aha, tak už to víš," usměje se a zaparkuje před bránou. Přikývnu a vylezu z auta, vytáhnu z kapsy klíče a přijdu ke dveřím, jako první, dveře ale ještě nechám otevřené, aby mohl vejít i táta, já sám ale už rovnou zamířím do svého pokoje.

„A už jdeš do svého? Nepozdravíš nás?" ozve se mámin hlas z obýváku, kolem kterého jsem prošel. Protočím nad tím očima a jen letmo mávnu na mámu i zamilovanou dvojici na gauči.

„No jo, čau, však jsme se viděli včera," už chci odejít, ale máma mě ještě zastaví.

„Jak se cítíš, Yoongi?"

„Ahh, je mi dobře!" křiknu trochu mírně, aby to hned nevyznělo nějak zle a konečně dojdu ke svému pokoji, otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Jimin sedí u mého psacího stolu a čte si knížku, která je nejspíš z mojí knihovny, ale to mi je vcelku jedno, aspoň ty moje knihy budou mít nějaké využití, když já je nechám, aby se na ně jenom prášilo. Usměju se na růžovovlasého chlapce a dojdu až k němu.

„Ahoj, Jiminie," pozdravím ho, a tak ho odtrhnu od čtení. Otočí se na mě a s úlevným oddechnutím vstane a obejme mě. Včera vlastně usnul a vzbudil se až na poslední chvíli, moc mě neviděl, ale jde vidět, že mě zase rád vidí a...objímá.

Potom, co mi bratr řekl, abych si víc všímal detailů, jaksi to teď dělám, pozoruju, jak moc se na mě tiskne, jeho trochu zarudlé uši, cítím jeho trochu rychleji bijící srdce, když je hrudníkem nalepený na tím mým, nutí mě to nad tím opravdu přemýšlet, než se Jimin odtáhne.

„Mm, Jiminie? Mohli bychom si sednout?" optám se a on trochu nejistě přikývne, nejspíš neví, co teď ode mě čekat. Sedneme si na jeho postel, já se posadím do tureckého sedu, on naproti mně a úsměvem mi naznačí, že mu můžu cokoliv říct nebo se zeptat.

„Um, hele, slyšel jsem, že to ty jsi mi volal sanitku...je to pravda?" Jimin se trochu plaše usměje a sklopí hlavu se společným mlčivým pokývnutím. Skousnu si ret a chytnu ho za jeho ručky, které stisknu v těch svých.

„Opravdu? Ty jsi...mluvil jsi do telefonu? Mluvil jsi kvůli mně, abys mi zavolal pomoc?" optám se znovu a on nabere ještě větší červeně ve svých tvářích, úsměv mu trošku zmizí, ale to proto, že neví, co na to říct, proto jen tiše sedí, kouká mi do očí a čeká, co ze mě dál vypadne. Musím se nad tím usmát a pevně toho roztomilého klučinu objemu kolem krku.

„Jsem na tebe za to hrozně pyšný, Minie, a strašně ti za to děkuju," zašeptám mu do ucha, ucítím, jak se nad tím ošil a jeho srdce se roztlouklo ještě víc, nepřestávám ho objímat a on se konečně vzpamatuje a taky kolem mě ovine paže, svoji tvář si položí do mého ohbí mezi krkem a ramenem a vydechne mi na něj svůj teplý dech.

„Nemáš zač," zašeptá mi z ničeho nic nazpátek a mě se nad tím rozšíří zorničky, uculím se, jako ještě nikdy a na chvilku zavřu oči, abych si mohl jen užívat to hřejivé objetí s ním.

„Já...prostě zbožňuju tvůj hlas, víš to?" zašeptám tentokrát já a on sebou trochu cukne, ale poté se polichoceně zahihňá.

„Kecáš, nemám ho pěkný..." zaslechnu u svého ucha a já si teď uvědomím, že ho chci vlastně slyšet a vidět zároveň, to se mi doteď nesplnilo. Rychle ho od sebe odtáhnu a pohladím po ramenech.

„Mluvím pravdu, Jiminie," on na mě tak nevinně koukne a uculí se s úplně rudým obličejem.

„D-Děkuju, Yoongie," špitne a mě málem pukne srdce. On je tak moc sladký.

Dobrý večer <33

Menší zdržení dneska, ale už jsem naštěstí zpátky doma a tedy i s další kapitolou :33

Tak všem přeju dobrou noc a některým dobré ráno <33