Silent (Yoonmin) CZ

61.

Yoongi P. O. V.

Pomalu otevřu oči a zaostřím čistě bílý strop nade mnou. Do očí mi svítí bílé světlo, které mě dost dráždí, proto hlavu natočím na bok, ale v tu chvíli si uvědomím, že nevím, kde jsem. Otevřu oči dokořán a překvapeně se rozhlédnu kolem sebe. Jsem v nějakém pokoji, vypadá to, jako nemocnice, u okna sedí Taehyung a čte si nějaký letáček, vedle postele, na které ležím, sedí na stoličce Jimin, hlavou je opřený o moje nohy pod dekou a vypadá to, že spí.

„Huh? Co se sakra stalo?" ozvu se a Taehyung ke mně hned zvedne zrak. Zajiskří mu v očích a vypadá to, že si i docela oddechl.

„Ahh, už jsem myslel, že se dneska neprobereš, jak je ti?" zeptá se a sedne se na židli u postele vedle Jimina, který ale stále klidně oddechuje.

„Um, no, asi dobře? Jenom mě trochu bolí hlava. Tae, já jsem v nemocnici?" optám se nejistě a on s povzdechnutím, ale i menším pousmáním přikývne.

„Jo, jsi, prý se ti něco stalo v lomu, odvezla tě sanitka, pak doktoři volali naší mámě, nejspíš i skrz Jimina, který jel s tebou, tak máma potom volala mě a já jsem musel autobusem přijet za vámi, ona tady bude jistě za chvilku," vysvětlí a já trochu nejistě přikývnu.

„Aha, uh, v lomu? Počkej, pamatuju si, že mi nefungovaly brzdy, pak jsem se asi musel někde vysekat, protože si víc nepamatuju," pronesu a chytnu se za hlavu, ve které mi teď nepříjemně zapulsuje. Taehyung se pousměje a opře se víc do židle.

„Mm, naštěstí jsi v pohodě, helma ti tu hlavu prý zachránila, kdybys ji neměl, nejspíš bys byl na tom hůř, teď máš jenom otřes mozku, nechají si tě tady do zítra na pozorování, pak půjdeš normálně domů," ujistí mě a já chápavě pokývám hlavou a pohlédnu na Jimina spícího u mých nohou. Teď si ale něco uvědomím.

„Oh, moment, kdo volal záchranku, to ty?" Taehyung zakroutí hlavou.

„Ne, já jsem tam nebyl, nejspíš to byl Jimin," pronese s úsměvem a já se nevěřícně podívám na růžovovlasého chlapce se zavřenýma očima.

„Jimin?" šeptnu si spíš pro sebe a dám si dvě a dvě dohromady. Opravdu tam s námi nikdo jiný nebyl, tohle mě ale zahřeje u srdce, opravdu tohle pro mě udělal? Uculím se a pohladím ho po vlasech, ovšem tak, abych ho náhodou nevzbudil. Nad tím se trochu zasměje Taehyung, a tak si získá moji pozornost.

„Co se hihňáš?"

„Heh, nic, jenom...Yoongi, tak už mu to přece řekni," pronese pobaveně a já se na něj zamračím.

„O čem to mluvíš?"

„Ahh, ale no tak, vždyť je to očividný, on se ti líbí, huh? Nejsem jediný jinak orientovaný v rodině, tak už mu to řekni, vždyť po tobě kouká taky, to sis toho nevšiml? Jste zamilovaní jeden do druhého a nic s tím neděláte," úplně zrudnu a rychle Taehyungovi zakryju pusu, aby mlčel a ujistím se, že Jimin vážně spí.

„Co to meleš, ty...ehm, jak jsi na to sakra přišel?!" šeptnu a on pobaveně oddělá moji ruku stranou.

„Vždyť říkám, je to očividný, navíc už mám na tohle čuch, a teď vážně, nesnaž se vymlouvat, je to tak, jak to říkám, že?" chvíli přemýšlím, co na to říct, ale nakonec si povzdechnu a sklopím hlavu.

„Uh, fajn...přišel jsi na to, ale...nemyslím si, že to Jimin cítí stejně, proto mu nic neříkám, nechci, aby mě začal nenávidět," pronesu s povzdechnutím, Taehyung mě pohladí po rameni a nakloní hlavu tak, aby mi viděl do obličeje.

„Hyung, mám tě vážně rád, ale ty jsi občas dost natvrdlý, víš to?" pronese a já ho propálím pohledem, on ale se zasmáním pokračuje, „zkus se na něj taky víc dívat, copak nevidíš, jak se před tebou červená? Culí se, objímá tě, pořád se usmívá a sleduje tě stejně, jako ty jeho, i on už o tvých citech jistě ví, ale stydí se udělat první krok, tak to sakra udělej ty," nad tímhle se zamyslím a poté pohlédnu na Jimina, ale mě se to nějak nezdá, nemyslím si, že má Taehyung pravdu.

„Hmm, já ti nevím, nechci riskovat, chci se nějak ujistit, že se mu taky líbím..."

„Ach bože, s tebou je to vážně marný, zkus se nad tím trochu zamyslet, Yoongles, zapoj ten svůj otřesený mozek," protočím nad tím očima a znovu si lehnu, ale trochu se mi zamotá hlava a já se opět vyšvihnu do sedu.

„Co je? V pořádku?" optá se mě rychle Taehyung, ale já zakroutím hlavou a ukážu na obyčejný bílý kbelík na vodu u okna.

„Ne...asi budu zvracet..." vydám ze sebe a Taehyung rychle sáhne po kbelíku a podá mi ho, taktak to stihl, hned se přes něj nahnu a pustím ze sebe všechno ven, tím ale probudím Jimina a ten se rozespale rozhlédne kolem, ani si mě nestačí pořádně všimnou, Taehyung už vstane a chytne ho za paži.

„Pojď, Jimine, Yoongimu není moc dobře, půjdeme na chodbu, nebo se z toho asi pozvracím taky," pronese a vyvede Jimina ven z pokoje. Já si pro sebe jen zakroutím hlavou nad tou jeho poznámkou, tsh, a to si říká bratr.

Znovu ucítím pocit na zvracení, ale tentokrát ze mě už nic nevyjde, stejně raději ale zůstanu nad kbelíkem nahnutý. V tento moment se taky rozrazí dveře a do mého pokoje vletí máma.

„Oh, Yoongi, jsi celý?! Proboha, víš, jak jsem se lekla, když mi volali z nemocnice? Jak ti je? Buď pořádně rád, že jsi měl helmu, kdybys ji neměl, tak bych tě asi přetrhla, do toho lomu už jezdit nebudeš!" odtáhnu se od kbelíku a s pozvednutým obočím na ni kouknu.

„Proboha, mami, děláš, jako bych byl děcko, hlavně neřvi, dost mě bolí hlava," hlesnu a s dalším navalením se nahnu nad kbelík. Máma si povzdechne, sedne si na okraj postele a pohladí mě po zádech.

„Promiň, mm, prý zítra pojedeš domů, to je dobře, ne?" přikývnu.

„Jo, Tae už říkal...uh, nechci tě nějak vyhánět, ale mohl bych být sám? Vážně je mi docela blbě a asi bych radši znovu usnul," máma s úsměvem přikývne a vstane z matrace.

„Jasně, pojedeme už s kluky domů, zítra pro tebe přijedu, jo? Jinak ti sem přijde doktor, chce si tě ještě prohlédnout, asi ses teď probral, co?" jen pokývám hlavou a odložím kbelík stranou, lehnu si na polštář a zavřu oči nad dalším nátlakem v hlavě.

„Jasně, tak se mějte, a...promiň za ten strach, který jsem ti nahnal," uchechtnu se a ona nad tím s pousmáním mávne rukou.

„No, jsi v pořádku, tak dobrý, ale příště prosím žádné divočiny, už je to pošesté, co jsi v nemocnici kvůli kolu," zasměju se a přikývnu na souhlas.

„Já vím, neboj, už budu opatrnější," máma se usměje a odejde z pokoje. Pohltí mě tak ticho. Venku už je celkem šero, nejspíš bude za chvíli večer, musel jsem být mimo sebe docela dlouho. Chudák Jimin, jistě měl ze všech ten největší strach, protože byl u mě, když jsem spadl.

Pořád se mi ale v hlavě přehrávají slova mého bratra. Kromě toho, že jsem zjistil, že mi Jimin zavolal sanitku, tak se mu i podle něj líbím. Hmm, myslím, že je to jen jeho fantazie, ale možná má pravdu v tom, že bych si měl víc všímat náznaků kolem sebe. Třeba má pravdu?

Dobrý večer <33

noo, pomalinku se nám to začíná rozuzlovat a to znamená dobrou a špatnou zprávu, ta dobrá, že se blíží Yoonmin kisseu, a ta špatná, že se blíží i konec tohohle příběhu :((

No, i když se ale můžeme všichni těšit na následující příběh, stejně je vždycky takové složité dostat se z té aktuální atmosféry do nové, hlavně pro mě je to složité, protože se chci každým svým příběhem nějak zlepšovat, ale zároveň chci, abych naplnila vaše očekávání :33

Tak na následujícím příběhu pracuju vlastně už nějaký ten týden a vlastně se i těším, až vám ho představím >.< 

Užívejte den! <33