Silent (Yoonmin) CZ

23.

Nesedím v kuchyni ani tak dlouho, už se domem rozezní zvonek. S nádechem vyrazím do chodby a otevřu hlavní dveře, ve kterých už stojí Hoseok s naštvaným a zároveň zklamaným výrazem v obličeji, vedle něj se krčí Jimin ještě s napuchlými a flekatými tvářemi, přitom se drží Hobiho paže.

Provinile se na oba dva podívám, ale poté natáhnu ruku k Jiminovi a pohladím ho po rameni.

„Um...jsi v pořádku?" optám se nejistě a on na mě jen nejistě pohlédne, bez jakéhokoliv přikývnutí jen sklopí hlavu a semkne rty pevně k sobě. Nedokážu odhadnout, jestli je na mě taky naštvaný, nebo jestli je nešťastný, protože se do toho stavu zase dostal, anebo cítí vinu i on, vůbec z něj teď nedokážu číst, zato z pohledu Hoseoka toho vyčtu až moc.

„Hobi, já se omlouvám, opravdu jsem netušil, že by se to takhle mohlo pokazit..."

„Jo, možná je to proto, že ho stále nebereš vážně, huh? Pořád to bereš tak, že Jimin přehání, ale to, co jsem viděl...tohle nebylo jen nesmyslné přehrávání, tohle byl doslova záchvat! Co, kdyby se mu něco stalo? Mohl by si ublížit, vždyť vůbec nevěděl o světe kolem něj!" zařve na mě a pohladí Jimina po růžových vlasech.

„Hele, ty si běž lehnout, potřebuješ si odpočinout, sněz si tu čokoládu, co jsem ti koupil, dobře?" promluví na něj mile a předá mu celou zabalenou tabulku mléčné čokolády. Jimin s menším pousmáním přikývne a nejistě vejde dovnitř, opatrně mě obejde a zamíří do pokoje. Já si povzdechnu a znovu se podívám na Hoseoka.

„Já...moc děkuju, že jsi ho sem přivedl."

„Máš za co děkovat, ne proto, že bych ho sem nechtěl odvézt, to naopak, já bych pro něj udělal první poslední, ale děkuješ mi za to, že jsem zabránil něčemu zlému, co by se klidně mohlo stát." hlesne a já nad tím polknu, zní opravdu hodně zlomeně, jako by byl ze mě opravdu zklamaný, což asi je, ale já jsem to přece nemohl vědět, možná je to i moje chyba, ale ne úplně moje.

„Jsi na mě naštvaný?" optám se opatrně a on si povzdechne, sklopí hlavu a prohrábne si svoje hnědé vlasy.

„Tak trochu...spíš mě to vyděsilo, to, v jakém stavu jsem Jimina našel...já...prostě nechci, aby se mu něco stalo, nechci, aby byl nešťastný, on...ať už se mu stalo cokoliv, nezaslouží si, aby s ním bylo zacházeno, jako s hadrem."

„Hobi...takhle s ním ani zacházeno není...vím, že jsem si to teď pokazil, ale věř, nechovám se k němu zle, já...taky se ho snažím chápat a rozumět mu, jasný? Není to tak, že by mi byl úplně ukradený, to ne." Hoseok se na mě nejistě zadívá a s povzdechnutím zakroutí hlavou.

„promiň, musím už jít, jdu balit věci do Gwangju."

„Um, a uvidíme se teda ještě před tím, než pojedeš?" On se na mě na chvilku zadívá, ale poté s povzdechnutím pozvedne rameny.

„Asi ne, nebudu mít...moc času. Běž radši za Jiminem, potřebuje společnost. Měj se." S tímhle se otočí a odkráčí až na naši branku. Ještě chvíli stojím ve dveřích a posmutněle hledím na menší chodník před brankou, nakonec ale dveře zavřu a pomalu se rozejdu k pokoji.

Jimin už leží na posteli, není přikrytý, ale leží na boku, čelem k oknu, mlčky jako vždycky, čokoláda leží na nočním stolku, už je z ní jeden pásek ulomený. Povzdechnu si a sednu si na okraj jeho postele, přitom ho jemně pohladím po zádech.

„Jimine?" oslovím ho, ale on se na mě neotočí, proto si opět povzdechnu, „omlouvám se, měl jsem...měl jsem prostě odejít o něco dřív ze školy, když vím, jak to máš, neměl jsem tě takhle nechávat samotného, je to moje chyba...mrzí mě to." Šeptnu, ale on se na mě stále neotáčí, jen zaslechnu popotahování nosem, proto obejdu postel a posadím se na druhý okraj, abych mu viděl do obličeje. Zírá do okna a z jednoho oka mu stéká malá slzička.

„Uh, hele, co takhle si dát ještě tu čokoládu? Klidně ji sněz celou, hmm?" pousměju se na něj povzbudivě, ale on jen zavře oči a tím mi dá najevo, že o moje řeči asi nestojí. Povzdechnu si a posmutněle ho pohladím po hřbetě jeho drobné ručky.

„Půjdu...do obýváku, jo? Kdyby něco...přijď." Vydám ze sebe a pomalu opustím pokoj, ještě na něj naposledy pohlédnu, ale poté už zamířím do jiné místnosti. Cítím jakýsi divný nátlak na hrudi, možná je to právě vina...anebo lítost...anebo jsem naštvaný sám na sebe.

Jimin P. O. V.

Jen, co Yoongi odešel, přitiskl jsem k sobě polštář a sekaně se nadechl. Nechci už brečet, nesmím se do toho stavu dostat znovu, jenom proto, že se zase cítím mizerně. Není to kvůli Yoongimu, není to jen jeho vina, je to i moje chyba, kdybych počkal na těch schodech, bylo by to v pohodě, anebo...kdybych nebyl narušený a mohl fungovat, jako každý normální člověk, ale to já nemůžu, ta událost zničila opravdu všechno, všechno kolem mě i všechno ve mně.

Nenávidím svoje já. Chtěl bych zpátky svoji starou povahu, chci zpátky dobu, kdy jsem se smál, povídal si s ostatními, měl jsem vždy pozitivní náladu, a dokonce se rád bavil na oslavách a rád jsem chodil do společnosti.

Stal se ze mě úplný opak, ještě k tomu neschopný se o sebe sám postarat. Mám pocit, jako by se ve mně uzavřel ten dvanáctiletý Jimin, který si prožil něco, co by poznamenalo každé dítě, jenže to dítě ve mně stále je a je zoufalé.

To mi na sobě nejvíc vadí...ta událost mi znemožnila dospět. Myslel jsem, že se dokážu některým věcem postavit, ale...nedokážu to, protože ve skutečnosti...jsem pořád to vyděšené dítě, které si samo prostě neporadí.

Možná jsem měl tehdy odejít i se svými rodiči. Možná by to tak bylo lepší, kdybych byl už dávno ve hvězdách.

Omlouvám se, že vám to sem házím až teď, ale úplně jsem zapomněla, že ráno nešel wattpad, takže jsem vám to sem nestihla dát, naštěstí jsem si to ale předepsala, takže vám to sem dávám aspoň teďka večer, abyste o nic nepřišli <33

Takže těm, co čtou ještě dneska, tak přeju pěkný večer a dobrou noc (◕ᴗ◕✿)

Těm ostatním přeju dobré ráno a pěkný den (◕ᴗ◕✿)