Silent (Yoonmin) CZ

27.

Jimin P. O. V.

Probudím se ještě před budíčkem, i když, asi začne pípat za nějakých deset minut. Vymotám se z Yoongiho objetí, ve kterém jsem kupodivu zůstal i po zbytek noci. On ještě pořád spí, ale já už se v posteli válet nechci, proto opatrně vylezu ven a pohlédnu do okna. Oh, stále je deštivo.

Opatrně k oknu přijdu, opřu se dlaněmi o parapet a zahledím se za okenní tabuli, po které ještě stékají malé kapičky deště. Musím se pousmát nad svojí vzpomínkou z noci. I když bych měl být spíš smutný, to proto, že jsem zase udělal tu nevětší hovadinu a vylezl ven, ale možná jsem za to nakonec i rád, protože takhle jsem se mohl k Yoongimu přitulit, dokonce i usnout při jeho zpěvu, i když ale říkal, že zpívat neumí, nepřišlo mi to zlé, naopak, líbilo se mi to a opravdu se mi u toho lépe usínalo.

Nikdy bych si nepomyslel, že něco takového pro mě Yoongi udělá, ale vypadá to, že už se vytratila ta jeho lhostejnost, ale nemám mu to za zlé, byl jsem opravdu na obtíž, navíc mě ani neznal, teď jsem sice taky pořád na obtíž, ale on už si na mě musel jistě zvyknout, proto se ke mně chová mnohem líp než na začátku.

Mm, možná bych se měl obléct, je mi totiž celkem zima, takže docupitám ke skříni, vytáhnu z ní svoje kalhoty, ponožky, tričko a teplejší modrý svetr. Všechno to na sebe začnu nandávat, jen co si doobléknu poslední kousek prádla, zrovna se rozezní Yoongiho budík, a ten ho jen s nespokojeným zakňouráním vypne.

Pousměju se, z batohu si vytáhnu menší kartáč na vlasy a trochu si je pročešu, mezitím se Yoongi vyškrábe do sedu a ospale na mě pohlédne.

„Oh, ty už jsi vzhůru? Mm, já bych ještě spal, naštěstí zítra nevstáváme, díky bohu za to." Neslyšně se pro sebe uchechtnu a posadím se na svoji postel, Yoongi z té své postele konečně vyleze ven a doplouží se ke skříni.

„Pořád tam prší? Ksakru, to asi na kole nepojedeme, nepotřebuju, abys zmokl znovu." Zamumlá a já si nejistě promnu prsty, nechci o té noci moc mluvit, nebo spíš...on, aby o tom nemluvil, já stejně nic neřeknu, na ten déšť chci raději zapomenout, ale to, jak se o mě postaral...to si budu v hlavě přehrávat pokaždé, když se nebudu cítit nejlíp.

„Mm, jak se vlastně cítíš? Líp?" optá se mě a otočí se směrem ke mně. Já s menším pousmáním přikývnu, chápu to totiž jako můj psychický stav, právě teď se opravdu cítím líp, no, po fyzické stránce mě trochu bolí hlava a pořád mi je docela zima, ale to snad během dne přejde.

„Mm, jsem rád, že je ti líp, no, pojďme se nasnídat, huh?"

***

S Yoongim vyjdeme ze dveří domu i s deštníkem, pod kterým se oba dva schováváme. Kolo dneska musel vynechat, protože bychom na tom podle něj zmokli, mu by to asi nevadilo, ale hledí i na mě a moje pohodlí, doufám, že není moc naštvaný, i když...u něj bych to nejspíš poznal, ale on vypadá v pohodě.

„Mm, v tomhle počasí se mi do školy vůbec nechce, co tobě?" optá se s uchechtnutím a já jen pokývám hlavou na souhlas s ním. Mě se ale nechce nikdy, vzhledem k tomu, že nemluvím, tak musím všechno vypisovat do sešitu a pak mě akorát bolí ruka, navíc, když něco nevím, není to jako ve škole, že dělám mrtvého brouka, jsem tam jediný, takže je veškeré učivo věnováno opravdu jen a jen mě.

S Yoongim zrovna projdeme kolem nějakého obchodu s oblečením, u kterého se Yoongi ale zastaví a prohlédne si budovu, jako by ji snad viděl poprvé, nakonec se ale na mě usměje a s úšklebkem chytne po mobilu.

„Hele, víš co? Možná by nám neuškodilo, kdybychom pro ten poslední den před víkendem nešli do školy, huh? O moc nepřijdeme...máš číslo na svého učitele?" optá se mě a já nejistě zakroutím hlavou. Nemám ho, možná je to i tím, že nemám mobil, od té události jsem ho nepostrádal, takže jsem si nikdy o žádný ani neřekl...myslím svým způsobem, ale paní Jeungová by mi ho stejně asi nekoupila, dává přednost knihám, ne technologiím, nejspíš by mi to podle ní ještě víc uškodilo.

„Hmm, ale moje máma bude mít...počkej, napíšu jí zprávu, aby mi to číslo poslala, kdyžtak tě omluvím až později, dejme tomu, že ti bylo špatně." Mrkne na mě a já se nad tím nejistě pousměju. Opravdu ale dost NEJISTĚ, protože jsem se ještě nikdy takhle na školu nevykašlal, nikdy jsem nešel jen proto, že se mi třeba nechce, to neexistovalo, ani simulovat jsem nemohl, musel bych být hodně dobrý herec, abych věrohodně zahrál nevolnost beze slov.

„Tak jo, napsal jsem jí, počkej, ještě omluvím sebe, a potom...no, sice bych šel raději domů, ale spíš mě napadlo, když už jsme tady, že bych ti mohl koupit nějaké to oblečení navíc, něco sportovnějšího, a potom to můžeme vzít i přes normální obchod, už se ti vymývá barva na vlasech, chtělo by to zase zvýraznit, nemyslíš?" zůstanu na něj překvapeně hledět, on snad vypil nějaký lektvar pozitivity, nebo co? Vypadá ale, že to myslí vážně.

„Mm, nevypadáš moc nadšeně, tak...tu barvu kupovat nemusíme, jestli nechceš, já jen, že ti slušela." Zamrmlá a já ho hned chytnu za rukáv, aby se na mě znovu podíval, s vydechnutím se usměju a pokývám hlavou, ještě mu ale z rukou seberu mobil a najedu na poznámkový blok, kde se trošku vypíšu, poté mu to podám a on si to přečte.

Jsem nadšený, jenom mě to překvapuje, nevěděl jsem, že se o mě tak zajímáš, nechci být na obtíž...

Yoongi se tiše zasměje a pohladí mě po vybledlých vlasech.

„Nejsi na obtíž, Jimine, sám jsem si tohle zvolil, nebo...heh, nevšiml jsem si, že bys mě k tomu přemlouval, ty snad jo?" s tichým zakřeněním zakroutím hlavou, „tak vidíš, já sám si potřebuju koupit vyšší ponožky, takže je to i pro můj prospěch, mm, a mám chuť na sushi, takže na oběd si někam zajdeme, teda...pokud jíš sushi?" pronese otázkou s pozvednutým obočím a já rychle pokývám hlavou, protože to naprosto miluju.

Vyruší nás zapípání z Yoongiho mobilu, on se na něj tedy podívá a s oddechnutím na mě nasměruje displej, abych na zprávu viděl. Je to od jeho mámy, poslala mu to číslo.

„Bezva, takže tě ještě omluvím, ať můžeme s klidem jít, souhlas?" přikývnu, čekám, až Yoongi dopíše zprávu mojí učitelce, nakonec sklopí deštník a pobídne mě ke vchodu do obchodu s oblečením.

Jsem opravdu mile překvapený, ale líbí se mi to, nejen proto, že jsme vlastně mimo školu, ale taky, že jsem tady s Yoongim, který se dokáže tvářit, že mě moc rád nemá, ale ve skutečnosti mu na mě i celkem záleží, alespoň mám takový pocit v poslední době.

Myslím, že Yoongi, kterého jsem poznal prvně, byl prostě Yoongi, moc jsem od toho nečekal, hned jsem poznal, že mu k srdci jen tak nepřirostu a budu akorát překážet, ale Yoongi, který se mi ukazuje v té druhé variantě, v té lepší a milejší, je něco, co mi dodává pocit, že jsem milovaný a v bezpečí.

Potřeboval jsem najít člověka, který mi porozumí, který se nepřetvařuje, je sám sebou, ale zároveň dokáže být oporou. Myslím, že jsem ho našel, tohle je totiž přesně Yoongi.

Jsem rád, že na mě není pokaždé milý, protože přede mnou nenosí masku a já to můžu vidět, neskrývá svoji podrážděnost, o to víc mě ale těší, když je ke mně právě potom milý, protože vím, že je to upřímný.

Musím se usmát nad tou myšlenkou, myslím, že jsem si ho opravdu oblíbil, možná bych to řekl i jinak – mám ho rád.

Dobrý večer <33

Tak, nakonec se ta škola zavřela i nám, ale na praxe chodit budeme, takže jsem ráda aspoň za tohle, protože kdybych měla ještě dostávat úkoly z praxí, asi bych se zcvokla :DD A bylo by konec autorky >< xdd

jinak jsem teď našla hodně velkou zálibu v tvoření fanartů, dávám je na instagram, kdo by je chtěl vidět, a zrovna dneska jsem dělala další a úplně jsem zapomněla, že mám vlastně vydat kapitolu xdd

Užijte si zbytek večera a mějte se krásně! :33