Silent (Yoonmin) CZ

7.

„No, takže brácha je prostě takový, moc si ho teda nevšímej, myslím, že je na tebe moc zbrklý a moc aktivní, asi by sis s ním prostě nerozuměl, stejně i on s tebou, je to docela vtipálek, ale občas je ten jeho humor vážně na zabití." Dořeknu jednu z pomluv na Taehyunga, i když...vlastně to pomluva nebyla, protože jsem říkal jen čistou pravdu, a Jimin, jak překvapivě, jen sedí a poslouchá všechno, co pronesu, občas se nad tím usměje, usrkne si ze skleničky, ale dál nic neříká, i když by mě docela zajímalo, jaký má hlas, no, nejspíš se to nikdy nedozvím.

„Takže...dáš si ještě něco k pití nebo jídlu? Pokud bys chtěl, klidně si ber, už jsem říkal, že jsi tady v podstatě na chvíli jako doma." Jimin se nesměle usměje, ale hned na to zakroutí hlavou v nesouhlas a zvedne se od stolu, ale zastaví se v pohybu, když se ozve zvuk odemykání a hlasy v chodbě.

„Ouch, oni už jsou tady? Mm, byl tady docela klid..." prohodím a vyjdu z kuchyně do chodby, kde už se přezouvají máma s Taehyungem, ale táta tady stále není, nejspíš je zase v práci, už ani nemám přehled, kdy tam chodí a kdy ne, v poslední době si ho volají skrz velké množství chybějících zaměstnanců.

„Kde jste byli?" pronesu celkem bezvýrazně a Taehyung mi před očima zamáchá s novým mobilem a zakření se na mě, jako kdyby snad nade mnou nad něčím vyhrál, což není daleko od pravdy, říkal jsem mu, že nový telefon určitě před narozeninami nedostane, ale on má prostě svoji hlavu, buď si ho koupil sám, nebo mámu prostě přemluvil, jistě uplatil slibem, že bude celý měsíc vynášet odpadky.

„heh, pěknej ne? Hlavně to není takový křáp, jako ten starý, tenhle se nebude tak nesmyslně sekat." Protočím nad tím očima a složím ruce na prsou. Jedno mu musím ale přeci jen uznat, jeho starý mobil se doslova nedal ovládat, takže to není tak, že by si nějak vydupával, to ne, takový zase není.

„No jo, tak hlavně, že jsi spokojený." Taehyung se uchechtne a s přikývnutím zamíří do kuchyně, kde ještě stále nesměle postává Jimin s pažemi za zády a trochu nejistě přešlapuje kolem židle, jako by nevěděl, jestli nějak mámu přivítat, nebo si jít po svých.

„Ale, ahoj, Chime. Můžu ti tak říkat, ne?" optá se Taehyung a Jimin jen s nejistým úsměvem přikývne. Zakroutím si pro sebe hlavou a položím Jiminovi dlaň na rameno.

„Klidně běž do pokoje, jestli chceš." Růžovovlásek kupodivu na nic nečeká a rychlejším krokem se rozejde do mého, respektive i jeho, pokoje.

„Oh, vypadá to, že ses s ním dal konečně do řeči." Pronese s úsměvem Taehyung, který už se uvelebil na židli a zapnul svůj nový mobil, předpokládám, že začal stahovat všechny potřebné aplikace, které měl i v starém mobilu.

„Hmm, no jistě, co bude na oběd, mami?" žena s tmavými vlasy přinese všechny igelitové tašky s nákupem a s odfrknutím poukáže na krabici s mraženou pizzou.

„Dneska nevařím, tohle vám jistě postačí."

„Vybral jsem ti žampiónovou, hyung, nemáš zač." mrkne na mě s úsměvem Taehyung a já jen děkovně pokývnu hlavou, než se otočím a vyrazím směrem, kudy proběhl před chvilkou můj pokojový společník.

***

„Kluci, zítra mám ve městě sraz se svými kolegyněmi z práce, takže se domů vrátím až v noci, takže bych byla ráda, kdybyste mi někdo zašel do obchodu pro věci, které vám napíšu na lístek, protože teď si je stejně ani jeden nezapamatujete." Pronese máma, zatím, co my u stolu dojídáme zbytky pizzy z oběda jako večeři. Jimin ale moc nadšeně nevypadá, nejspíš pizzu úplně nemusí. Taehyung dojí svůj kousek a zamračeně na mámu pohlédne.