Silent (Yoonmin) CZ

51.

Yoongi P. O. V.

Už nějaké hodiny pročítám svoje vypracované otázky k maturitě s úsilím si je nějak zarýt do hlavy, ale teď vidím, že to není stejné, jako bych se učil na blbý test, tohohle je fakt hodně a asi začínám dost litovat, že jsem na to doslova kašlal. Nemám šanci se tohle všechno naučit do konce měsíce.

Domem se rozezní zvonek a já s povzdechnutím odložím svoje učení, zajímalo by mě, kdo to asi je, rodiče jsou ještě v práci, Taehyung je u Jungkooka, Hoseok s Jiminem by taky ještě neměli chodit, aspoň takhle mi to Hoseok psal, prý se zdrží až do večera, ale kdyby už byli tady, tak bych si nestěžoval, přeci jen, pořád nad Jiminem přemýšlí, jestli je v pořádku, nelíbí se mi to, jak ho nemám na dohled, je to snad poprvé za celou dobu, co u nás bydlí.

Vejdu do chodby a otevřu hlavní dveře, ani nestačím postřehnout, kdo přišel, hned se na mě dotyčný přilepí a zaboří svůj obličej do mého ramene. Úplně se mi zadrhne dech, když si uvědomím, že je to Jimin, kdyby ale jen to, je tady sám, právě se ke mně tulí a brečí mi do ramene. Okamžitě kolem něj ovinu svoje paže a víc ho na sebe natisknu.

„Jiminie, co tady děláš? Kde je Hoseok? Co se stalo?" začnu pokládat jednu otázku za druhou, ale on stále pláče, ani mě pořádně nevnímá. S povzdechnutím ho přivedu do obýváku, kde si sedneme na gauč, chytnu po prvním papíru a propisce, kterou uvidím, a položím to před něj na stůl.

„No tak, neplakej, co se stalo, Minie?" optám se jemně a pohladím ho po jeho napuchlých flekatých tvářích. Sice vzal do ruky propisku, ale i když začal něco psát, hned to škrkal a zase začal vzlykat. Propisku mu z ruky vezmu a zahodím na stůl, přitisknu ho k sobě a nechám ho, aby se mi vyplakal do ramene.

„Víš co? Nemusíš mi to teď psát, jen se uklidni, všechno je dobrý, jsem tady," zašeptám mu a on se po chvilce začne uklidňovat, dál ale zůstává v objetí, ještě si hlavou lehne na moje stehna a nechá se, abych ho hladil po vlasech. Pousměju se nad tím, ale zároveň se ve mně probouzí vztek, nevím, co se stalo, ale už to, že je tady Jimin sám a přišel ubrečený, se mi vůbec nelíbí, Hoseok měl na něj dát pozor.

„Už je to v pořádku, klidně si tady lehni, chceš něco donést? Třeba něco k pití, hmm?" Jimin jen nejistě přikývne, popotáhne nosem, já tedy vstanu, ještě mu podám balíček kapesníků a odejdu do kuchyně, kde do hrnku naleju zbytek čaje z rána, ohřeju a donesu tomu malému růžovovláskovi.

„Napij se, bude ti líp," pobídnu ho a on usrkne čaje, utře si slzy a vysmrká se do dalšího kapesníku. Soucitně se na něj podívám a pohladím ho po paži.

„Nechceš mi napsat, co se stalo? Neměl bys to v sobě držet," pobídnu ho a opatrně k němu přisunu papír s propiskou. Jimin na to nejistě civí, ale nakonec po propisce sáhne a opatrně začne psát na papír krátkou větu.

Dal jsem Hobimu facku... Nechtěl jsem.

Vytřeštím oči a chytnu po papíru, abych si to mohl přečíst ještě jednou, jestli vážně vidím dobře, ale opravdu je to tam napsané. Zamračím se a pevně papír ve svých dlaních sevřu.

„Co ti udělal?" procedím skrz zatnuté zuby a Jimin nejistě zakroutí hlavou, jako by mi to raději říkat nechtěl, ale mě to nedá, musím to vědět, jestli mu nějak ublížil...tak se neznám.

„Jimine, řekni mi, co ti udělal," pronesu znovu trochu vážněji a Jiminovi se opět spustí slzy, raději zmírním a znovu ho k sobě přitisknu, nechtěl jsem ho zase rozbrečet, ale musí mi to říct, nebo si to zjistím sám, po zlým.

„Minie, prosím, svěř se mi, ublížil ti nějak?" Jimin zakroutí hlavou, ale stejně zase popotáhne nosem.

„Nelži mi, co Hoseok udělal? No tak...prozraď mi to," začnu na něj doléhat a Jimin se ode mě odtáhne, očima plnýma slz se na mě zlomeně koukne, chytne po propisce a rozklepaně něco napíše, přisune mi papír blíž a mě se málem zastaví srdce, když mě praští do očí napsaná odpověď.

Dal mi pusu...

Zatnu zuby, začne se ve mně vařit krev, jako ještě nikdy, papír, který držím v ruce, zmačkám a s nádechem se na Jimina podívám.

„Kam...," hlesnu s nadějí, že to bylo třeba na tvář, ale polknu, když Jimin opatrně ukáže na svoje plné rty. Tohle mi způsobí neskutečné pálení na hrudi, mám pocit, jako by uvnitř mě doslova hořelo, nechci to ale dát znát, proto Jimina obejmu a nadechnu se vůně jeho vlásků, abych se trošku uklidnil.

„To nic, neplakej, zapomeň na to, dobře? Udělal pořádnou chybu, ale tu facku si zasloužil, nemusíš plakat, všechno je v pořádku, jsem pořád u tebe, jasný?" zašeptám mu do ucha a on hned přikývne na souhlas, zavře oči a opře se o můj hrudník. Bylo by fajn, kdyby usnul, nutně si totiž potřebuju něco vyřídit...

„Půjdeme do pokoje? Lehneme si na postel a budeme se mazlit tam, ano? Tam budeš mít větší pohodlí," Jimin mlčky pokývá hlavou, společně tedy vstaneme a zamířím do pokoje. Lehnu si na svoji postel a pobídnu Jimina, aby si lehnul vedle mě, schválně jsem šel na kraj, abych potom mohl jednoduše vstát, kdyby náhodou Jimin usnul.

***

Vymotám se z objetí spícího Jimina a zakryju ho peřinou, aby mu nebyla zima. Vezmu si mobil a odejdu z pokoje, aby měl růžovovlásek klid a hned se zase neprobudil. Přijdu až do chodby, kde na sebe hodím tenčí mikinu a boty, poté vytočím číslo svého bráchy.

„No, Yoongi?" ozve se z druhé strany a já hned nařídím, co jsem chtěl.

„Taehyungu, sbal se a jdi domů, Jimin spí a nechci, aby tady byl sám, až se vzbudí," pronesu bezvýrazně a z telefonu se ozve otrávené zaskučení.

„Ježíš, neotravuj! Já jsem s Kookiem, nechci ještě domů..."

„Můžeš to pro mě sakra udělat? Potřebuju si něco vyřešit a Jimin je tady sám! Chceš, aby se dostal zase do úzkostného stavu?" syknu naštvaně a po chvilce ticha se ozve zklamané zabručení.

„Fajn...už jdu, ale Yoongi, zníš nějak naštvaně, stalo se něco?"

„Nic, co bys potřeboval vědět, ale odcházím, tak si pospěš, čau," s tímhle mobil típnu a zastrčím si ho do kapsy, nasadím si helmu a vyjdu ven z baráku, nasednu na kolo, a ještě se zastavím a mobil ještě jednou vytáhnu, vytočím číslo a čekám, až mi to dotyčný zvedne.

„Ano?" ozve se chraplavý zničený hlas, který mě ale donutí zatnout zuby a ostře se nadechnout.

„Hoseoku, čekej mě v lomu, hned teď," přikážu, ani nečekám na odpověď a mobil típnu, teprve teď ho konečně schovám a dám kolo do pohybu, pevně sevřu v dlaních řídítka a zhluboka se nadechnu, abych zahnal tlak na hrudi.

„Tohle jsi přehnal," šeptnu si pro sebe a víc do toho šlápnu.

Dobré odpoledne <33

Dneska vydávám nějak brzo, ale předpokládám, že to nevadí :D<3

No, jinak to vypadá, že má Hoseok celkem problém...no, doufejme, že to nebude tak horké, nerada bych mu přinesla stejný osud, jako už chudák měl v knize You're in trouble :'))<3

Jinak už mám celkem vánoční náladu, takže jdu asi udělat nějaký vánoční BTS fanart xdd

Užijte si den! <3