Silent (Yoonmin) CZ

14.

Yoongi P. O. V.

Probudím se a rozhlédnu se kolem sebe, ahh, nejspíš jsem vážně usnul, no, není divu, byl jsem vážně unavený z toho ranního vstávání. Promnu si oči a odložím sluchátka, ale zarazí mě to ticho, které tady panuje, není to ale jen ticho, ale je to zcela nepřítomnost nikoho jiného, než jsem já. Pohlédnu na vedlejší postel a svraštím obočí.

„Jimine?" pronesu trochu nahlas, ale vypadá to, že ten růžovovlásek tady není. Podle hodin zjistím, že za chvíli přijde máma i táta. Vstanu z postele a vyjdu ven z pokoje. Je tady jakési prázdno, že by ani Taehyung nebyl doma? No, u něj mě to ani nepřekvapuje, ale kde je ten mrňous?

„Jimine!" zvolám, ale nikdo se mi neozve, heh, jak překvapivé, ale ani odnikud nevyleze. Dojdu až do obýváku, ale i tady je prázdno. Kam by tak on mohl jít? Možná na záchod? Pozvednu si nad tím rameny a dojdu do kuchyně, abych si mohl nalít trochu čaje, ale moji pozornost si získají zavřené dveře od spíže. Mm, nikdy zavřené nejsou.

S pozvednutým obočím dveře otevřu a málem vypustím duši leknutím, když na zemi uvidím sedět Jimina, s hlavou opřenou o stěnu a zavřenýma očima.

„Sakra! Co tady děláš, víš, jak jsem se tě lekl?!" vyštěknu naštvaně, ale on na mě nijak nereaguje, jen tiše zamlaská, což je jeden z mála zvuků, které u něj slyším, ale jinak zůstává dál spokojeně oddechovat. Kleknu si k němu a zadívám se na jeho spící tvář.

„Jimine. Hej, vstávej." Promluvím na něj a jemně do něj drbnu, ale on jen zamručí a mě přitom poskočí srdce, tohle už byl o něco jasnější zvuk, přísahal bych, že už jsem v něm trochu slyšel i jeho hlas, zajímalo by mě, jaký ho má, ale podle tohohle zvuku nejspíš tenčí.

„Jimine? Probudíš se? Zamruč ještě..." dloubnu mu do ramene s domněnkou, že se dočkám dalšího zvuku prozrazující mi jeho hlas, ale on se k mojí ruce z ničeho nic přitulí a tiše vydechne přebytek vzduchu. Ahh, co teď s ním?

S protočením očí ho opatrně podeberu a vyzvednu do náruče, sice bych byl raději, kdyby si do postele došel po svých, ale nejspíš se jen tak nevzbudí a spát ho tady nemůžu nechat, stejně by mě zajímalo, jak se vlastně dostal zrovna do spižírny.

Přijde mi, že vůbec nic neváží, ještě se schoulí do klubíčka a natiskne se víc na moji hruď. Povzdechnu si nad tím a zamířím s ním do pokoje, ale on si z ničeho nic zívne a pomalu otevře oči, promrká je a nechápavě se rozhlédne okolo sebe, jen co ale zjistí, že mi leží v náruči, oči vytřeští tak, až o něco jasněji uvidím jejich čokoládovou barvu, a líčka, která mi připomínají mochi, úplně zčervenají.

„Ehm, dobré ráno, nebo spíš večer." Pronesu bez zájmu, abych tuhle situaci neudělal ještě trapnější, než už je. On nejistě svraští obočí a naznačí mi, abych ho položil na zem, to taky udělám, postavím ho na jeho vlastní nohy a složím ruce na hrudi.

„Výborně, teď, když ses probudil, mi můžeš vysvětlit, co jsi sakra dělal ve spíži?" optám se ho s pozvednutým obočím a on se nejistě nakrčí v ramenech.

„Budu hádat, hledal jsi nějaké jídlo, ale byl jsi tak unavený, že jsi prostě spadl na zem a ihned usnul, huh?" optám se, ale poté se uchechtnu nad jeho kamenným výrazem říkající: „to jako vážně?"

„Dělám si srandu, ve skutečnosti mě nenapadá jediné logické vysvětlení, proč bys usnul ve spižírně, ale asi to je jedno, nemáš hlad? Za chvilku přijedou naši, nejspíš něco dovezou na večeři, ale mám pocit, že od našeho příchodu jsi nic nejedl, leda, že bys vyjedl spižírnu, když už jsi tam byl, huh?" Jimin na mě jen nejistě pohlédne, ale poté s menším pousmáním zakroutí hlavou, já se ale hned zamračím, když uslyším jeho kručení v břichu.

„Hmm, to slyším, jak nemáš hlad, tak pojď, něco ti dám." Pobídnu ho a on mě tedy opatrně následuje, přitom si mne svoje delší rukávy od bílého svetru a žmoulá svůj plný spodní ret mezi zubama.

„Mm, co třeba párky? Taky bych si dal." Pronesu a Jimin na mě opět tak nevinně koukne, ten jeho pohled přímo mluví za něj, že by si párky rozhodně dal, ale nepřikývne, protože je na to až moc skromný. Tiše se pro sebe zasměju a párky tedy vytáhnu z lednice.

„Tak teda jo, udělám jich víc, kdybys chtěl přidat, Taehyung to kdyžtak pak dojí, zajímalo by mě, kam zase šel, ten kluk je furt pryč, bože, jestli on se fakt neschází s nějakou holkou, to by mámu asi kleplo." Vydechnu si spíš pro sebe, ale zarazí mě ten Jiminův náhlý nervózní výraz, jako by snad věděl o tom, kde Taehyung je. Přivřu nad tím oči a prstem ho jemně ďobnu do čela.

„Mm, ty to víš, huh?" Jimin vyděšeně vytřeští oči a rychle zakroutí hlavou, ale já se nad tím uchechtnu a zakroutím si pro sebe hlavou.

„Ty lháři." On naštvaně nafoukne tváře a taky do mě jemně dloubne.

„No, co je? Vidím ti až do hlavy, kecáš mi, o to se klidně vsadím." On složí ruce na hrudi a zamračeně ode mě odvrátí hlavu, nad tím se jen uchechtnu.

„Heh, netrucuj, nemůžu za to, že jsi tak snadno odhalitelný." Opět mu ďobnu do nafouknuté tváře a zasměju se nad tím, jak měkká ta jeho tvářička teď je, ďobnu do něj ještě jednou, dokud sám zamračeně neoddělá moji ruku. Já se ale neubráním zasmání.

„Promiň, já jen...máš tváře jako knedlíčky, nebo mochi, je to roztomilý." Uchechtnu se a on se nad tím pozastaví, zrudne stejně, jako předtím, když jsem ho měl v náruči, a sklopí hlavu, všimnu si ale, jak se uculil.

„No vidíš, že jsi přestal trucovat." Mrknu na něj a on do mě opět naštvaně dloubne a prudce se nadechne s tím, že i pootevře pusu, jako by snad chtěl něco říct, proto se mi taky tak rozbuší srdce, když to spatřím, ale nic z něj nevyjde, žádná sebemenší hláska, prostě nic, jen posmutněle pomalu pusu zase zavře a s polknutím sklopí zrak. Povzdechnu si, ahh, vypadá, že by chtěl mluvit, chtěl by mi odpovědět, ale něco ho nutí mlčet, hlas ale má, to jsem poznal podle těch zvuků, a němý taky není. Proč teda nemluví...

„Um, už to bude hotové, jestli chceš, můžeš nachystat talíře." Pronesu o něco klidněji a s povzbuzujícím pousmáním, on tedy trochu poklesle přikývne a vytáhne nádobí z police.

Dobré odpoledne :33

No, mě teď čeká hlídání děcek, takže...jSeM vÁžNě nAdŠeNá ((.

Snad vy budete mít klidnější večer <33