Silent (Yoonmin) CZ

39.

Yoongi P. O. V.

Konečně uběhl zbytek týdne a přede mnou je zase víkend, co je asi nejvíc dobře, že už je Jimin zase zdravý, už včera byl v pohodě, ani už nemusel ležet v posteli, dneska je zase plný energie. Zrovna mi pomáhá s uklízením kuchyně, skládá nádobí do poliček, i když je dost vtipné, jak si občas musí přisunout židli, aby dosáhnul všude, ale smát bych se neměl, už proto, že jsem jen o něco málo vyšší, i máma tu židli používá, když uklízí misky do nejvyšších polic. Jen táta s Taehyungem vždy přijdou, jako by se nechumelilo, natáhnou se pro misku, nasypou si do ní nějaké jídlo a v klidu zase odkráčí pryč.

„hluboké talíře jsou v druhém šuplíku." Upozorním Jimina, když se nejistě rozhlédne kolem sebe s talířem v ruce, hned děkovně pokývne hlavou a otevře šuplík s ostatními talíři.

Pořád nad ním musím přemýšlet, v hlavě se mi ozývá jeho hlas, už od doby, co jsem ho v tu noc slyšel, nejde to vyhnat, neustále se mi přehrává v mysli a úplně mě odtrhává od okolí, jsou dny, kdy si uvědomuju fakt, že opravdu promluvil a sám to netuší, že jsem ho opravdu slyšel, je to neuvěřitelný, pak jsou dny, kdy mám chuť se ho na to zeptat a slyšet víc, jako bych neměl dost, ten den mám i dneska, kdybych mohl, hned bych to na plnou hubu vyhrknul, ale nechci to říkat, nemůžu vědět, co to s Jiminem udělá, vím, jak moc nechce, aby ho někdo slyšel, ale proč, sakra? Má tak nádherný hlas.

„Poslyš, nedáme dneska další film? Tentokrát něco, co by mě víc bavilo, abych zase neusnul, heh, nějaké sci-fi?" optám se, ale Jimin nad tím nejistě pozvedne rameny, nejspíš to není žánr úplně pro něj, ale já zase prostě nevydržím u nějakých obyčejných, skoro bezdějových, komedií a slaďáren.

„Tak aspoň něco akčního, co ty na to?" Jimin se na mě zamyšleně podívá, ale poté s menším povzdechnutím přikývne na souhlas, schová skleničku a opráší si ruce na důkaz, že už má všechno hotové.

„Bezva, tak kuchyň je za námi, za patnáct minut máme být v lomu, to asi nestíháme, ale nevadí, Hoseok si bude muset počkat." Mrknu na něj a společně odejdeme do chodby, kde se obujeme, předem si nasadíme helmy a vyjdeme ven, kde už nás před barákem u branky čeká moje kolo.

Vzhledem k tomu, že už je Jimin opravdu zdravý, přišlo mi to v pohodě, vzít ho s sebou, stejně musí, nikdo tady není a nechci, aby se dostal zase do nějakého nepříjemného stavu. Hoseok taky chtěl, aby jel Jimin, v poslední době mě s ním pořád otravuje, začínám být na to vážně alergický, není příjemné mít neustále tlak na hrudi.

Tak nějak jsem si přiznal, že trochu žárlím, nejspíš na to, že se Hoseok o Jimina tak zajímá a já nechci, aby v něm Jimin viděl někoho lepšího, nechci to, protože Jimin je konečně člověk, který mi rozumí a já rozumím jemu, je to někdo, kdo mi ty dny dělá tak nějak živější, neunesl bych, kdybych ho omrzel, konečně jsem si k němu něco vybudoval, něco jako důvěru, nechci to najednou ztratit, jenom proto, že Hoseok je zábavnější.

Nasedneme na kolo, Jimin kolem mě omotá paže, nalepí se na moje záda a já se trochu prudčeji nadechnu, tohle je další z věcí, která se mi stává nějak často – horko a motýlci v břiše. Možná je to hrdost, možná štěstí, ale ať už je to cokoliv, jen mi to potvrzuje, že je Jimin zásadní součástí mého života.

Trochu povadnu, když se mi v hlavě promítne myšlenka, že je to jen dočasné. Až přijede jeho pečovatelka, odejde zpátky domů, těžko říct, jestli se s ním budu moct vídat, ale i kdyby jo, už to nebude ono, v pokoji budu zase sám, budu mít mizernou náladu a všechny ty barvy, které jsem najednou stačil poznat, zase zmizí, a já se vrátím do svého starého černobílého života.