Silent (Yoonmin) CZ

24.

Yoongi P. O. V.

„Dneska zase půjdu brzy spát, zítra jsem v práci zase až do noci." Postěžuje si táta, zatím, co sní poslední kousek čokoládové buchty, kterou máma ještě dneska upekla, a s povzdechnutím vstane od stolu.

„Mm, aby ses nepřetrhal, měl by sis dát volno." Pronese hned máma a sesbírá talíře, i po mě a Taehyungovi, který sedí vedle a pořád s úsměvem ťuká do mobilu, nejspíš vím, s kým si zase píše, mm, škoda, že jsem ho ještě nepoznal.

„No, to bych bral, ale teď se to moc nehodí, no, půjdu se osprchovat, můžu? Nebo je tam ten Jimin?" optá se a já hned zvednu hlavu, když zaslechnu jeho jméno, povzdechnu si a posmutněle zakroutím hlavou.

„Ne, on je v pokoji, klidně se běž umýt." Pronesu a táta tedy s pokývnutím odejde do koupelny, máma ale zpozorní a zamračeně na mě pohlédne.

„Oh, Jimina jsem neviděla celý den, stalo se něco? Proč je pořád schovaný?" optá se starostivě, ale já to moc nechci rozebírat, asi to ani nepotřebuje vědět, proto nad tím mávnu rukou a nejistě se pousměju.

„Ne, nic, jenom...je asi unavený, neboj, je v pohodě." Ujistím ji, i když sám nevím, jak se teď cítí, jestli je na mě pořád naštvaný, nebo je smutný, nebo už třeba usnul, nevím, nechci mu tam chodit.

„Mm, no dobře...ale kdyby mu něco bylo, tak řekni, jo? Aby na něj třeba něco nelezlo..."

„Ne, neboj, sám mi to říkal-...teda, jakože naznačoval, že je jen unavený, takže se o něj opravdu neboj, kdyžtak jsem tady přece já." Pronesu a taky vstanu od stolu, ještě vezmu talíř s dvěma buchtami a zamířím s tím do pokoje. Možná by mu trochu sladkého zvedlo náladu.

Opatrně nakouknu dovnitř pokoje, ale hned zjistím, že Jimin sedí na posteli, má rozsvícenou lampičku a kreslí si do svého bloku.

„Ehm...můžu dál?" optám se nejistě a on ke mně vzhlédne, opatrně přikývne, ale hned vrátí zrak ke svému výkresu, jako by se mi snad vyhýbal očním kontaktem. Povzdechnu si a posadím se vedle něj na okraj postele, v tuhle chvíli svoje obočí svraští ještě víc, než ho měl.

„Uh, hele...asi jsi na mě pořád naštvaný a...máš důvod, takže ti to nemám za zlé, ale...ještě jednou se ti za to omlouvám, opravdu, nenapadlo mě to a...aish, stejně tě to asi nezajímá. No, ani ses v obýváku neukázal, tak jsem ti aspoň přinesl buchtu." Pousměju se na něj a přisunu mu blíž talíř s pochoutkou.

Trochu po buchtě zašvidrá, nejspíš na ni opravdu dostal chuť, ale bojí se se pro ni natáhnout. Možná je teď v mojí přítomnosti dost nejistý každým pohybem, ale to jsem nechtěl, nechtěl jsem, aby se cítil špatně. Povzdechnu si a natáhnu k němu ruku, opatrně ho tak pohladím po koleni.

„Jiminie," oslovím ho jemně a on ke mně překvapeně, ale i zarudle, vzhlédne, „opravdu mě to mrzí. A...teď odejdu, jo?" pronesu a už se chci zvednout, ale Jimin mě z ničeho nic chytne za ruku, a tak mému odchodu zabrání. Zůstanu teda sedět a on se ke mně přiblíží, nejistě okolo mě omotá svoje drobné paže a já pochopím – přitisknu ho k sobě a pevně objemu.

„Ahh, odpustil jsi mi?" optám se, zatím, co ho objímám a lehce ho hladím po zádech. On se ode mě odtáhne a chytne po bloku a jedné pastelce, rychle něco napíše do rohu papíru a ukáže mi to.

Nebyl jsem naštvaný na tebe, ale na sebe. Promiň.

Povzdechnu si a zakroutím nad tím hlavou.

„Neměl bys být na sebe naštvaný, nemůžeš za to...i když, já vím, že tě to asi štve, musí tě štvát to, do jakých stavů se dostáváš, jistě bys chtěl žít trochu normálně, ale nejde to, huh? Netrap se tím, ono...třeba se to spraví, kdo ví, poslyš...jak dlouho už jsi takový? Myslím...před jakou dobou se to...stalo? Ale nemusíš odpovídat, pokud nechceš." Jimin chvíli váhá, ale poté na svých rukách ukáže šest prstů.

„Huh? Ve tvých...šesti letech?" on zakroutí hlavou a já tedy řeknu tu druhou variantu.

„Ne? Takže před šesti lety? Bylo ti dvanáct?" tentokrát přikývne a opře si hlavu o moje rameno, proto kolem něj omotám jednu paži a pohladím ho po jeho drobné ručce.

„Oh, to...není to tak moc dávno. Um, promiň, že o tom mluvím, jenom...skoro nic o tobě nevím, snažím se tě chápat a rozumět ti, ale zároveň se snažím přijít na to, co se vlastně stalo. Vím, že to teď zní asi divně, nechci, abys mi na to nijak odpovídal, neměl bys na to myslet, ale...viděl jsem ty popáleniny." Dořeknu opatrně a on se ode mě hned odtáhne, v jeho očích jde vidět překvapení, ale i strach a bolest. Vlastně taky slzy, které mu taky hned sklouznou po tvářích a já se začnu proklínat za to, že jsem to vůbec říkal.

„Ne, Jimine, prosím, neplač," rychle mu setřu slzy a znovu ho pevně objemu, „to nic, dobře? Omlouvám se." Jimin popotáhne nosem a sám si rukávek utře svoje tváře, já rychle sáhnu po talíři s buchtou a pousměju se.

„Nechceš ochutnat tu buchtu? Ať se odreaguješ? Než vyleze táta ze sprchy, pak půjdeme my...ehm, totiž...ty a potom já." On se na mě zadívá docela zmateně, ale hned poté pokývá hlavou a sám sáhne po buchtě, kousne do ní a já se pousměju nad tím, když i po prvním soustu zůstane na jeho tvářičkách trochu čokoládových drobků.

„Heh, jaké to je?" optám se a svými prsty mu drobky z tváří odhrnu. On se nad tím uculí a přikývne, aby mi dal najevo, že mu chutná. Pousměju se taky a pohladím ho po vlasech.

„Ah, tak vidíš, hlavně už žádné slzy, sněz si to, pak půjdeme spát, a zítra konečně poslední den školy, heh, vyzvednu tě zase tam a na víkend si musíme něco vymyslet, jak už asi víš, Hoseok odjede do Gwangju, takže ho do pondělí neuvidím." Jimin chápavě přikývne, sní si celou buchtu, ještě si olízne svoje malé prstíky a podá mi blok s jeho výkresem.

„Oh, to je kočka? Heh, pěkné, já jsem po tobě vlastně chtěl namalovat zvíře, že? Ale nemusel jsi mě poslouchat, klidně si kresli, co chceš." Pousměju se, ale on jen mávne rukou a blok zase odloží na noční stolek, začne do krabičky schovávat pastelky a já se na něj zadívám, přitom si prostě nedokážu pomoct a nechám ze sebe vypadnout svoji myšlenku.

„Ty jsi jako taky takové malé koťátko, huh?" pronesu skoro neslyšně, ale Jiminovi to neuniklo a hned na mě vytřeští oči, jeho tváře zrudnou a já se pro sebe jen uchechtnu. Roztomilé.

Dobré odpoledne <33

Já...opravdu nechápu, jak jsem dokázala dostat jedničku z fyziky :DD ale jsem mega šťastná, jako Hobi, když má svůj sprite, protože jsem minulý rok skoro propadala, takže by se mi teď konečně mohlo začít dařit *-*

A vám taky přeju pěkný den a štěstí ve škole (kdo chodíte do školy :DD) <33