Silent (Yoonmin) CZ

18.

Jimin P. O. V.

„No sláva, kde se flákáte?" zasměje se Hoseok, jen co Yoongi zastaví u lavičky, kde jsem minule seděl a hrál si s Hoseokovým mobilem, zatím, co oni dva jezdili na rampě. Vysedneme z kola a já už si rovnou sednu na lavičku, ale Yoongi mě zastaví tím, že mě jemně chytne za paži.

„Počkej, počkej, nechceš si to kolo zkusit hned?" optá se, ale než stačím, jakkoliv zareagovat, Hoseok ho plácne do ramene a mě pohladí po vlasech. Ošiju se nad tím příjemný pocitem, když mi prsty vjede do vlasů a trochu mi je rozcuchá, miluju to, když si někdo hraje s mými vlasy...máma to dělala, vždycky před spaním, aby se mi lépe usínalo.

„Nech ho chvilku posedět, nechci, aby se do toho hrnul, však máme času dost. Co, Jiminie? My si s Yoongim zajezdíme na rampách, potom si to kolo zkusíš ty?" optá se mě, a tak rozvíří moje myšlenky pryč. Nejistě pozvednu rameny, moc se mi do toho nechce, ale když už jsem tady, minule Hoseok vypadal, že by mě to vážně naučit chtěl, tak se přece nebudu držet dál. S menším pousmáním tedy přikývnu a posadím se na lavičku.

***

„Zvedni nohu, Jimine." Rozkáže mi Hoseok, který mě po dvaceti minutách ježdění po rampách začal navlékat do chráničů na kolena i lokty. Zapne mi poslední chránič, poté mi nasadí helmu a jednoduše ji zapne.

„Tak jo, připravený?" usměje se a já nejistě přikývnu. Hoseok z toho asi moc nepoznal, zato Yoongi mi opět četl myšlenky, proto mě ještě poplácal po rameni.

„V klidu, Hobi tě bude držet." Ujistí mě a sám si sedne na lavičku. Já přijdu k Yoongimu kolu a s Hobiho pomocí na něj nasednu. Taktak stačím dosáhnout nohama na šlapky, pevně se chytnu řídítek a nejistě pohlédnu na Hoseoka, který mi kolo drží a druhou rukou drží moji paži.

„Je to jednoduchý, prostě šlapej a snaž se držet rovnováhu, až si budeš jistý, kývni hlavou a já tě budu pouštět, dobře?" obeznámí mě s jeho plánem Hoseok a já tedy mlčky přikývnu. Pomalu začnu dávat kolo do pohybu, přitom se snažím řídítka udržet v rovině, i když to není tak jednoduchý, jak se zdá.

„Výborně, klidně trošku zrychli, ať máš lepší rovnováhu." Moc zrychlovat nechci, už tak mi to přijde moc rychle, ale nakonec tedy dám na jeho slova a trochu víc do toho šlápnu. Popravdě, ta rovnováha se mi udržuje lépe, myslím, že se do toho začínám dostávat.

„Ahh, jde ti to, Jimine, začnu tě pomalu pouštět, souhlasíš?" zvolá nadšeně Hoseok a já plný energie ani nepřemýšlím, prostě s úsměvem pokývám hlavou, poté ucítím, jak Hoseok povolil, najednou je kolo ještě odlehčenější a mě se jede o něco lépe.

„Dobře! Dívej se před sebe a nezpomaluj, jde ti to suprově!" usměju se nad tím, jak mě Hoseok povzbuzuje, spokojeněji se soustředím na rovnováhu, objíždím pořád ten stejný okruh kolem ramp a jen letmo pokukuju po těch dvou, kteří mě s úsměvem sledují.

„A pak, že to neumí, huh?" uslyším uchechtnutí Yoongiho, nad tím se uculím a pevněji stisknu řídítka. Myslím, že jsem se do toho perfektně dostal. Zrovna začnu objíždět další okruh, když se ale najednou přede mnou objeví další kolo a já neudělám nic jiného, než že prostě zavřu oči a přestanu šlapat.

„Hej! Pozor!" křikne něčí hlas, než se s kolem střetnu a tvrdě dopadnu na zem, ještě mě obě spadená kola zalehnou a já tak zůstanu nehnutě a vyděšeně ležet na betonu.

„nemůžeš se dívat na cestu, kreténe?!" křikne na mě hlas nějakého kluka, zvednu hlavu a pohlédnu na vyššího blonďáka, jak se sesbírává ze země, přitom mě probodává pohledem.

„Tak hele, to ty jsi vjel do cesty jemu, takže nadávky si nech!" křikne Hoseok, který doběhne ke mně i s Yoongim, oba dva ze mě sundají kola a pomůžou mi se postavit zpátky na nohy. „jsi celý? Nebolí tě něco?" začne se mě hned ptát Hoseok a já jen nejistě zakroutím hlavou, abych dal najevo, že jsem v pořádku.

„Tsh, nemá tady jezdit jak šílenec." Prskne ten kluk a Hoseok mu naštvaně zabodne prst do hrudi.

„TY jsi jel jako šílenec, ani ses nepodíval kolem sebe, ještě jednou si na něj otevřeš hubu, tak si to s tebou osobně vyřídím." Sykne Hoseok a strčí do kluka tak, až zavrávorá. Blonďák se ale zamračí a tohle strčení Hobimu hned oplatí, bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby je nezastavil Yoongi.

„Přestaňte, oba dva! Jinsungu, ty jsi to zavinil a ty to víš, takže přestaň na všechny všechno házet, už jsi snad dost dospělý na to, abys taky pro jednou uznal svoji chybu, huh?" Zpozorním nejen já, ale i Hoseok, když ho Yoongi oslovil.

„Vy...se znáte?" optá se Hoseok a Yoongi s protočením očí přikývne.

„Jo, tohle je Jinsung, jezdí závody na rampách, něco málo mě i naučil, před dvěma lety ukončil tu stejnou školu, jako chodíme, my, Hobi." Promluví spíš na Hoseoka a já se na blonďáka nejistě podívám, hned ale sklopím zrak, když se střetnu s jeho očima.

„Heh, o nějakém Hoseokovi už jsem slyšel, vy dva jste pořád spolu, huh? Ale teď mi prosím tě řekni, že tohle není tvůj brácha." Zasměje se a poukáže na mě. Yoongi zakroutí hlavou a mě položí dlaň na rameno.

„Ne, Taehyung to není, tohle je Jimin, prostě kamarád." Vysvětlí jednoduše Yoongi a blonďák se zasměje, přitom mi prstem ďobne do ramene.

„Oh, vážně, kamarádíš se s patnáctiletými děcky?" Yoongi jeho ruku hned odstrčí a propálí ho pohledem.

„Je mu osmnáct, ale to vlastně tobě může být jedno, předpokládám, že sis přišel zajezdit, tak prosím, běž a nemotej se mezi nás." Jinsung se uchechtne, naposledy si nás projede od hlavy k patě, než nasedne na kolo a rozjede se k rampě.

„Tak jo, půjdeme už domů?" navrhne Yoongi a Hoseok s povzdechnutím přikývne.

„Asi jo, on nám to tady bude akorát kazit, hmm, tak zítra. Jimine? Vedl sis ale na výbornou."

Dobrý večer <33

No, tak to vypadá, že mě karanténa ve škole nečeká :DD<3

Ahh, zítra konečně pátek <33 o víkendu se možná víc rozepíšu a budou dvě kapitolky za den