Silent (Yoonmin) CZ

8.

Yoongi P. O. V.

Do batohu si hodím láhev s vodou, nějaké křupky, ale hlavně klíče, mobil, peněženku a takové ty potřebné věci. S Hoseokem většinou býváme na rampě až do večera a nechci riskovat, že bych něco z toho nechal doma a potom to potřeboval.

Na ruce si natáhnu cyklistické rukavice, na kolena a lokty si nasadím chrániče a na hlavu helmu, kterou ale ještě nezapínám. Co se týče ochrany, nezanedbávám to, sice jsou i tací, kteří se mi za tuhle vizáž vysmějí, ale já se zase vysměju jim, až skončí s rozbitou hlavou nebo dodřenými koleny.

„Jimine! Pojď, odcházíme!" zvolám co nejvíc přátelsky a mile, ale stejně se v mém hlasu odrazilo menší otrávení z toho, že ho musím tahat s sebou. Jimin nejistě vyjde z mého pokoje ve svém bílém svetříku, nad tím protočím očima a máchnu k němu rukou.

„Prosím tě, sundej to ze sebe, upečeš se, je tam teplo." Napomenu ho, jako nějaké malé děcko, přitom je už skoro dospělý. S povzdechnutím si tedy svetr ze sebe stáhne a upraví si svoje pruhované tričko s krátkým rukávem. Kývnu si pro sebe hlavou a odejdu do chodby, kam mě ten růžovovlásek ihned následuje.

Oba se obujeme a konečně vyjdeme z domu. Chytnu po svém kole opřeném o zídku a zapnu si helmu. Jimin se na mě nejistě zadívá, když si všimne, že nasedám na kolo a z jeho výrazu vyčtu, že nejspíš neví, co má teď dělat.

„Hele, byl jsem tak ochotný a když jsem se vracel z obchodu, vytáhl jsem ti z garáže kolo ještě po Taehyungovi, je za tebou, opřené o barák, i s helmou, tak nasedni a jedem, ať Hobi nečeká." Pronesu a už chci šlápnout do pedálu, ale zarazím se a pohlédnu na chlapce s malinovými vlasy, jak nejistě přešlapuje kolem kola a skousává si nervózně ret.

„Tak co je? Pojeď." Pobídnu ho, ale on mi dopřeje jen zoufalý výraz v obličeji. Až teď mi to asi všechno dojde.

„Oh, počkat...ty neumíš jezdit na kole, že?" optám se s povzdechnutím a Jimin zahanbeně sklopí hlavu. Tohle raději nebudu komentovat, ani to, že jsem do té garáže chodil zbytečně, jen kývnu hlavou směrem k sobě.

„Ach jo, tak si nějak sedni za mě a chyť se, co jiného s tebou, pěšky bys mi asi nestačil." Utrousím s protočením očí a Jimin tedy opatrně zasedne na kousek volného místa na sedátku, omotá kolem mě svoje hubené ručky a pevnějším sevřením mi dá najevo, že je připravený.

„Tak jo, hlavně nechej zvednuté nohy, jinak ti je přejedu." Ceknu naposledy a dám kolo do pohybu, vyjedu z domu na hlavní cestu, po které pojedu až k mostu, kde mámě s Hoseokem sraz a odtamtud společně zamíříme na zdejší rampu.

***

Už z dálky uvidím toho hnědovlasého klučinu přešlapovat u mostu s kolem opřeným o zábradlí. Usměju se a zastavím kousek od něj.

„Čau, Hobi, čekáš dlouho?" optám se se zazubením a Hoseok mávne rukou, aby mi naznačil, že sice čekal trochu déle, ale nevyčítá mi to. Jeho výraz se ale z nadšeného změní na dost překvapený, když vytřeští oči a nahne se tak, aby viděl na hocha schovaného za mými zády.

„Huh? Koho sis přivezl?" optá se zaraženě, ale i s menším uchechtnutím, a já nakrčím rameny. Nepotřebuju se o něm nějak moc zmiňovat, ale už je tady se mnou, tak bych je možná měl představit.

„To je ten náš nový dočasný spolubydlící, jak jsem ti říkal, Jimin." Pronesu a pohlédnu na hocha za mnou, jak se na Hoseoka nejistě podíval, jako by nevěděl, co teď udělat, no, dělat nemusí nic, stačilo by pozdravit, ale to asi nehrozí.

„Oh, ahoj, tak to jsi ty, co nemluví, huh? Jsem Hoseok, kdybys chtěl vědět, ale říkej mi...eh, teda...já jsem idiot, u tebe je to jedno. No, říkají mi Hobi, jen kdyby tě zajímalo." Vydá ze sebe se zasmáním a natáhne k němu ruku, divím se, že ji Jimin přeci jen přijal a potřásl si s ním, aspoň něco.

„Tak jo, co takhle vyjet? Už tak jsem se zdržel."

„Jo, jasně, tak jedeme." Hoseok nasedne na svoje kolo a společně vyjedeme směr rampy, což od mostu není daleko, takže se na místo dostaneme rychle. Zastavím u lavičky, kde taky vysadím Jimina a já sám si na kolo znovu sednu, protože už se nemůžu dočkat, až si zajezdím.

„Seď tady, jasný? My si s Hobim budeme jezdit tady na rampách, pokud by ses nudil, tak...no, máš smůlu, ty jsi chtěl jít taky." Řeknu s pozvednutím rameny a už chci jet k rampě, ale Hoseok mě plácne do ramene a sedne si vedle Jimina na lavičku.

„nebuď na něj tak nepříjemný. Jimine, půjčím ti mobil, kdyby ses nudil, mám tam nějaké hry, tak se můžeš zabavit, jo? Pin tam mám 1234, klasika, heh." Pronese a položí svůj mobil vedle Jimina na lavičku, já nad tím jen nevěřícně zakroutím hlavou. Tak on bude ještě na jeho straně.

„No, fajn, vidíš, jak je Hoseok hodný, tak se bav, my jdeme jezdit." Odříkám a konečně do kola šlápnu, abych se dostal k velké rampě uprostřed celého skateparku. S Hoseokem se dostaneme nahoru a nachystáme se k sjetí tohohle kovového oblouku.

„Ahh, konečně, stejně ale pak musíme zase zajít do lomu, tohle je o ničem." Zasměju se a už chci sjet dolů, ale Hoseok mě ještě chytne za rameno a seriózně se na mě zadívá.

„Yoongi, proč si vlastně na Jimina tak stěžuješ...vypadá v pohodě." Pronese polohlasem, aby se to náhodou nedostalo až k růžovovláskovi a letmo se na něj koukne. Vypadá to, že si jeho mobil přeci jen vypůjčil, takže nás ani nevnímá.

„Vypadá, ale je dost otravný." Ceknu a pozvednu nad tím rameny.

„jak může být otravný někdo, kdo za celý den neřekne ani slovo."

„No právě, to, že je pořád potichu, je na něm otravný, mluvíš na něj a máš pocit, jako by sis povídal se zdí, vážně, vyšlo by to nastejno, on nebo zeď, není v tom rozdíl."

„Aish, však to není jeho vina...měl bys být na něj milejší." Řekne trochu káravě a já nad tím pozvednu obočí.

„Vážně, Hoseoku, vážně? Ani nevíš, jak se k němu chovám."

„Vážně? Já tě znám a podle toho, jak si na něj stěžuješ a teď, jak s ním jednáš, jako s někým, kdo je jen na překážku, tak je mi jasný, že k němu asi moc kamarádský nejsi." Zamračeně do něj drbnu a raději se pevně chytnu řídítek, abych už mohl vyjet.

„Nevím, proč se ho zastáváš, znáš ho sedm minut, ale na to teď kašli, přijeli jsme sem z jiného důvodu, než je jen dohadování, huh?" Na tohle už mi nic neřekne, proto spokojeně převážím svoji váhu směrem dolů a začnu se rozjíždět po rampě.

Dobré odpoledne <3

Snad se máte dneska dobře, já mám teď v poslední době nějaké zvláštní dny, nevím, jestli se na mě projevuje to neustálé psaní zamilovaných příběhů, přitom sama nikoho nemám, do toho ještě moji přátelé už jsou v párech, takže se teď cítím nějak...idk, divně, osaměle...:DD

No, ale to je jedno, asi s tím nic neudělám, tak mi nezbývá nic jiného, než pokračovat ve fantazírování xdd

Snad se kapitola líbila, psala jsem ji jaksi dlouho, pořád jsem se zasekávala (to asi proto, že přede mnou hraje televize, tak se nesoustředím xdd), tak snad tady nejsou chyby (kontrolovala jsem to, ale třeba jsem přehlédla) :)<3

Užijte si zbytek dne <33