Dojdu s Jiminem domů a odemknu dveře, naštěstí tady ještě nestojí ani jedno auto, takže jsou naši ještě v práci, aspoň že tak. Vejdu dovnitř a zamířím rovnou do koupelny, abych mohl Jiminovi jeho ránu na noze opláchnout, už tak mu to celkem dost krvácí a snažím se, aby to nekáplo na zem. S povzdechnutím ho posadím na vanu, tak, aby byl nohou ve vaně, naštěstí má kraťase, takže mu nemusím vyhrnovat nohavice, už pustím sprchu a opláchnu mu zakrvácené lýtko.
„Neboj, bude to dobrý," ujistím ho a sprchu zase vypnu, měl jsem pravdu v tom, že to nakonec není moc hluboká rána, jen na ní bylo dost krve, tak to působilo ošklivě, ale tohle se jen zaváže a zahojí se to jistě brzy.
Přeci jen ale cítím vinu, nechtěl jsem se s ním pohádat a už vůbec ne, aby se stalo něco takového, možná bych měl od toho závodu opravdu odstoupit, copak si potřebuju něco dokazovat? Ne, jistě že ne.
„Mám tě odnést, nebo dojdeš do pokoje sám?" optám se ho a jak jsem předpokládal, stoupnul si, že odejde sám, ale vzhledem k tomu, že mu zase začala téct krev, raději jsem ho podebral a vyzvedl do náruče.
„Promiň, jen nechci, abys dělal stopy," vysvětlím a odnesu ho do pokoje na jeho postel, posadím ho a s pousmáním poukážu na dveře.
„Jen zajdu pro obvaz, vydrž tady," usměju se na něj a odejdu. Rychle najdu v šuplíku kuchyně vše potřebné a přispěchám zpátky k němu, aby dlouho nečekal. Posadím se k jeho noze, na ránu mu přiložím tenkou vatu, a to celé začnu obvazovat obinadlem.
Jimin na mě pořád tak nesměle kouká a kouše si ret, nejspíš teď úplně neví, jak se v mojí přítomnosti tvářit, ale já nechci, aby mezi námi bylo nějaké dusno, udělám uzel a po noze ho letmo pohladím.
„Um, Jiminie, promiň mi to v tom lomu, nechtěl jsem na tebe nějak vyjet, už vůbec jsem se nechtěl pohádat nebo tě dokonce nějak ohrozit, ale stalo se a já jsem vážně vůl," Jimin se stydlivě pousměje a povzbudí mě tím, že se ke mně natáhne a pohladí mě po paži.
„Uh, odpouštíš mi?" ujistím se a on přikývne, spadne mi kámen ze srdce, „ahh, děkuji, a...ummm, chtěl jsem ještě říct, že na ten závod teda nepůjdu," šeptnu a Jimin na mě překvapeně vytřeští oči. Jo, je překvapený, ale má pravdu, nebudu přece riskovat, nepotřebuju tam jít, jsem po otřesu mozku a neměl bych se přeceňovat.
„No...nekoukej tak na mě, myslím to vážně," zasměju se a on rozzářeně vyskočí a pevně mě obejme kolem krku, zasměju se a nadechnu se vůně, která z něj sálá, úplně mě to uklidní, ale taky posmutním a Jimina od sebe trošku odtáhnu. Ještě za něco se mu musím omluvit.
„A...Minie, promiň mi to, jak jsem řekl...tu hroznou věc s tvým mluvením, nemyslel jsem to tak, prostě ze mě vypadla první blbost, která mě napadla a...stydím se za to, opravdu," pronesu sklesle a se sklopenou hlavou, ale Jimin mi ji pozvedne a povzbudí mě úsměvem.
„Neomlouvej se za to..." šeptne a mě se štěstím zase rozbuší srdce, když uslyším jeho hlásek.
„Ale jo, byla to hrozná blbost, můžu ti to nějak vynahradit? Mám něco zkusit upéct? Třeba nějakou buchtu? Řekni si cokoliv," Jimin se nad tím zahihňá a pozvedne rameny. Potom si ale na něco nejspíš vzpomene a vyskočí z postele, dojde ještě ke svému kufru, ve kterém má nějaké maličkosti a vytáhne z něj pár časopisů. Všechny je pohodí na postel a začne jimi prolistovávat, než konečně narazí na tu stránku, kterou hledal.
„Zvládl bys to?" optá se mě a poukáže na nějaký recept čokoládo-ovocných pohárů. No, nevypadá to moc složitě, prostě udělám nějaký krém, dám to do skleniček, pak udělám šlehačku, dám tam čokoládu a nějaké ovoce a je hotovo. Pousměju se a přikývnu na souhlas.
„No, jasně, neměl by to být problém, ale mám podmínku," pronesu a Jimin na mě nejistě koukne, hned se ale po mojí odpovědi uculí, „budeš mi pomáhat a ochutnávat," se zasmáním pokývá hlavou a už chce odejít do kuchyně, ale já ho ještě zastavím.
„Um, počkej, převleč se asi do tepláků, nechci, aby máma viděla tu tvoji obvázanou nohu," pronesu opatrně a Jimin s menším pokývnutím přijde ke skříni a vytáhne tepláky. Už si chtěl stáhnout šortky, ale zrudne a nejistě na mě pohlédne.
„Oh, promiň, já...nechám tě a odejdu do...kuchyně, nachystám to tam, jo?" vydám ze sebe nervózně a rychle vyjdu ven z pokoje, ale ještě do kuchyně neodejdu, nemůžu si pomoct, ale prostě mám jakousi chuť ty dveře pootevřít, když vím, že se Jimin převléká, ale tohle bych neměl, je to nefér vůči němu, třeba někdy...se přede mnou stydět nebude, třeba až budeme spolu, jestli teda budeme.
Jsem si jistý, že se mu chci vyznat na tom ruském kole, ale co já vím, třeba se mnou nebude chtít chodit, ale to je blbost, už přece vím, že mě má taky takhle rád, kdybych měl být přesnější, taky je do mě zamilovaný, ale pořád se může cokoliv pokazit, proto to nechci brát, jako hotovou věc.
Prostě mu to řeknu a budu respektovat každé jeho rozhodnutí, i když hodně doufám v to, že něco jako vztah, by on chtěl taky.
Dobrý večer <33
No, tak to vypadá, že konec bude přibližně u 70. kapitoly ><
A jinak, jak se těšíte na nové album BTS? Případně na 'Life Goes On' MV? *-*<33
ČTEŠ
Silent (Yoonmin) CZ
Hayran Kurgu[dokončeno] Yoongiho rodiče se rozhodnou vzít si na nějakou dobu do péče mladíka, na jehož osobnosti se odráží traumatické události z jeho minulosti. Yoongi není moc nadšený, už proto, že s ním návštěvním musí sdílet pokoj, a nejen to, chlapec na ně...
