Silent (Yoonmin) CZ

42.

Jsem už asi patnáct minut vzhůru, sice je stále noc, nevidím na hodiny, ale nejspíš bude kolem třetí hodiny, pořád totiž spím v Jiminově posteli, nemůžu se pořádně uvelebit, protože je tahle postel menší, Jimin je docela roztažený po prostředku, takže ho nechci vzbudit svým nespokojeným vrtěním, proto si jen povzdechnu, zůstanu ležet na kraji, jen opatrně natáhnu nohy, aby mi kolena nevyčuhovala zpod peřiny.

Venku se zase rozpršelo, předpokládám, že celý víkend bude deštivý, ale na to už jsem připravený, už mě na to upozorňovala televize, myslím, že si na kole zase moc nezajezdím. Zavřu oči, abych mohl zkusit ještě na chvilku usnout, ale za svými zády ucítím jakýsi pohyb, poté prohnutí postele, a nakonec jakési podezřelé prázdno.

Zvednu se do polosedu a zamračeně se podívám na siluetu stojící u postele, hned se rozejde směrem ke dveřím, ale nedá mi to, chci mít jistotu, že ho zase neláká déšť za oknem.

„Jimine? Ty jdeš na záchod? Nebo se napít?" optám se a Jimin se s leknutím zastaví těsně před dveřmi, neotáčí se, jen dál nejistě stojí a já se natáhnu k lampičce, rozsvítím a v tuhle chvíli se na mě Jimin konečně otočí s přivřenýma očima kvůli světlu.

„Kam jdeš, Jiminie?" zeptám se znovu, ale Jimin místo odpovědi rychle vyletí z pokoje. Reflexně z postele vyskočím taky a rozběhnu se k chodbě, jen letmo zastihnu Jimina, jak zatočil k obýváku, směrem, kudy se jde na zahradu.

„Do prdele, Jimine!" syknu tiše spíš pro sebe a se zatnutými zuby se rychlým krokem rozejdu k němu, naštěstí ho stihnu ještě u dveří, jak roztřeseně lomcuje s klíčkem, neboť jsou dveře nejspíš zamknuté, za tohle snad vděčím tátovi, který zamyká i hlavní dveře, když je doma.

„Jimine, nech toho, pojď zpátky." Pronesu o trochu hlasitěji a dojdu až k růžovovláskovi, který se ale dál pokouší odemknout dveře. S povzdechnutím ho od dveří odtrhnu, ale nečekal jsem, že se mi hned začne vykrucovat z mého úchopu, jen, aby se dostal zpátky ke dveřím, přitom ze sebe začne vydávat hlasitější nádechy, jako by se měl za chvilku rozbrečet.

„Přestaň! Nepůjdeš tam!" zaburácím rozzuřeně, ale zároveň lítostně, protože jsem doufal, že se z toho stavu Jimin vyspí, ale za pár hodin bude ráno a on je pořád takový. Zamračeně se pokusí vyvléknout svoji ruku z mého úchopu, ale tohle už přestanu snášet, proto ho vyzvednu do náruče a rozejdu se s ním zpátky do pokoje.

Tohle moje gesto ho muselo šokovat, protože strnul a zabodnul do mých očí svůj překvapený pohled, jen na chvilku se s ním střetnu, než se ale dál začnu věnovat cestě do pokoje. Vlezeme dovnitř, já Jimina položím na postel a zapřu se nad ním pažemi, aby se hned zase nerozběhl pryč, ale on je stále jako paralyzovaný, jen se provinile zaboří víc do polštáře a svraští obočí. Oh, že by už konečně začal vnímat?

„Probral ses? Můžu si zase lehnout, aniž bys utíkal na zahradu?" optám se těsně u jeho obličeje, protože jsem nad ním stále zapřený, on rychle přikývne na souhlas a já se od něj tedy odtáhnu, zakryju Jimina peřinou a s povzdechnutím se posadím na okraj jeho postele.

„Opravdu? Už je to dobrý?" zeptám se ještě, abych měl jistotu, on naštěstí znovu přikývne a natáhne se pro kreslící blok, rozechvěle vytrhne jeden papír, naškrábe tam nějakou větu fialovou pastelkou a dá mi to přečíst.

Promiň, že zase dělám problémy...

Povzdechnu si a zakroutím hlavou, přitom ho jemně pohladím po rameni.

„Ne, to nic, neomlouvej se, jenom...asi jsi pořád rozhozený ze včerejška, že?" Jimin s menším polknutím přikývne a přitáhne k sobě peřinu, stejně tak k sobě ale znovu přitáhne papír, opět tam něco napíše a přisune mi ho blíž. Zamračeně si nápis přečtu, vypadá to, jako nějaká adresa.

„Co to je, co s tím mám dělat?" optám se nechápavě a on si nejistě skousne ret, přitom poukáže na okno, jako by chtěl naznačit venek, začnu si dávat dvě a dvě dohromady a jediné, co mě napadne, je to, že by chtěl na tu adresu zavést.

„Tam...je něco, kam bys chtěl jít?" optám se opatrně a on posmutněle přikývne. S povzdechnutím se podívám na hodiny, zjistím, že jsou čtyři hodiny ráno. Pousměju se na růžovovlasého klučinu, zakryju ho peřinou až ke krku a pokývám hlavou.

„Dobře, vezmu tě tam na kole, dobře? Teď ale ještě usneš?" Jimin s pousmáním přikývne na souhlas a víc se v posteli uvelebí, s oddechnutím vstanu z postele a dojdu k té svojí, abych se i já trochu vyspal. Jimin se otočí na bok, aby na mě viděl, přitom se víc zavrtá do peřiny, pousměju se nad tou roztomilostí, ale hned na to lehnu do své postele a zhasnu lampičku.

***

Opět jsem toho moc nenaspal. Všude po domě už je rozlezlé sluneční světlo, z obýváku se taky ozývají hlasy, všichni už jsou nejspíš vzhůru, kromě Jimina, ten stále tvrdě spí. Nebudu ho budit, jen, ať se pořádně prospí, oproti mně.

Rychle se převléknu a hodím na sebe mikinu, protože je tady docela chladno, nejspíš je to tím deštivým počasím, které od noci stále přetrvává. Vylezu z pokoje a dojdu až do kuchyně, kde u stolu sedí Taehyung s Jungkookem, u linky vaří čaj máma a táta je nejspíš už v práci.

„Dobré ráno." Pozdravím je a sednu si ke stolu za bráchou a jeho přítelem.

„Čau, co Jimin, už je mu líp?" optá se mě hned Taehyung, i Jungkook zpozorní, ale já s povzdechnutím pozvednu rameny, když si vzpomenu na to, co se dělo v noci, tak bych netvrdil, že už se z toho dostal.

„Ještě spí, tak nevím, snad jo..."

„Ještě včera jsem psala svojí kolegyni z práce," pronese máma a donese konvici s čajem a tři hrnky, které si mezi sebou rozebereme, „psala mi, že zkusila paní Jeungovou prozvonit, ale taky jí to řeklo, že číslo neexistuje, musela si číslo změnit, jinak si to vysvětlit nedokážu."

„Ale proč by to dělala, když ví, že má Jimina u nějaké jiné rodiny a potřebuje kontakt? Ještě, když je v Japonsku..." ceknu a usrknu si čaje, máma se zapře o stůl a s povzdechnutím zakroutí hlavou.

„Nevím, Yoongi, třeba se pak ozve sama." Vezme si svůj hrnek s čajem a odejde z kuchyně do obýváku. Taehyung s Jungkookem tady zůstanou se mnou, ještě si při čistém vzduchu věnují letmý polibek a taky se napijí čaje.

„Mm, ale chudák Jimin, netušil jsem, že to má ten prcek tak těžké." Pronese Jungkook a já pokývám hlavou.

„Jo, taky jsem to dlouho netušil, mm, ale na papír mi napsal nějakou adresu, nejspíš tam chce odvézt na kole, vůbec nevím, co od toho čekat." Pronesu a Taehyung na mě vytřeští oči.

„Vážně? A není to třeba byt té jeho psycholožky?"

„Taky mě to napadlo, ale proč by tam chtěl jezdit, když je paní Jeungová v Japonsku." Nad tím Taehyung přikývne a zamyšleně si opře bradu o dlaň.

„Tak pak mě nic nenapadá, co by tam mohlo být, uh, hele, Yoongi, s Jungkookem jsme přemýšleli, že bychom to mámě řekli, někdy teď přes víkend, myslíš, že je dobrý nápad, když u toho bude i Kookie?" optá se mě Taehyung nejistě a skoro šeptem a já pohlédnu na černovlasého mladíka, jenž se na mě nejistě usmál.

„Uh, nevím, asi by spíš bylo lepší, kdybys to řekl sám..."

„Mm, ale já to asi nezvládnu říct sám...je to fakt těžký." Povzdechne si a já poplácám svého brášku po rameni.

„Ale zvládneš, prostě to ze sebe vysyp při nějaké chvilce, hele, já ti věřím, to dáš."

Dobrý večer <33

Jakpak se máte?

Dneska jsem byla skoro celý den pryč, takže jsem teď ráda, že jsem si sedla, rozdělala jsem si sushi a nevím, co sem psát, takže vám jen přeju zbytek pěkného večera <33