Silent (Yoonmin) CZ

59.

Yoongi P. O. V.

Jezdil jsem si v lomu skoro až do večera, nakonec jsem se rozhodl, že už pomalu pojedu domů, ale popravdě, moc se mi nechtělo, docela mě štvalo, že doma není Jimin, nemám jediný důvod se tam těšit, akorát zase budou řeči s maturitou, rodiče se mě budou pořád ptát, Taehyung tam má jistě zase Jungkooka, co já bych tam dělal.

Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu za Jinem a Jiminem. Psal jsem mámě, že nedorazím, aby na mě nečekala, teď už jsem skoro u domu, kde Jin bydlí, čím jsem ale blíž, tím víc se ve mně začne hromadit něco, čemu bych řekl napětí, nespíš skrz Jimina, kterého zase uvidím.

Zastavím před známým domem, zazvoním a projdu brankou, tam si opřu kolo a přijdu až ke dveřím, které už se začnou odemykat a poté otvírat. Vykoukne na mě Jin s docela překvapeným výrazem, ale i úsměvem.

„Oh, Yoongi? Co ty tady? Nečekal jsem, že přijedeš," usměje se, ale stejně mě pobídne dál, já vejdu dovnitř, zuju se a rozhlédnu se kolem sebe, jestli někde neuvidím Jimina, ale jediný, kdo mě přijde taky přivítat, je jejich černý kocour.

„No, neplánoval jsem to, ale moc se mi nechtělo domů, vyptávali by se mě na maturitu, ale mě už to vážně začíná lézt krkem, napadlo mě, že bych tady přespal, zítra je stejně už sobota, takže bych si i odvezl Jimina domů," Jin chápavě přikývne a souhlasí.

„Jasně, je to na tobě, mm, nebudu se tě teda ptát na maturitu," děkovně se na něj podívám a pousměju se.

„To bys byl hodný, hmm, kde je vlastně Jimin?" Jin kývne hlavou směrem ke schodům, ale sám odejde do kuchyně.

„Je nahoře, našel jsem puzzle, tak si tam teď skládá, nedáš si něco k jídlu nebo pití?" zeptá se a já se podívám na hodiny. Je skoro sedm večer, to je ještě čas.

„Díky, dám si kdyžtak za chvilku, ummm, můžu za ním?" zeptám se, abych si byl jistý, že můžu jít nahoru, Jin se na mě nějak zvláštně uculí, ale poté přikývne.

„Jen běž, jsou to první dveře v čele schodů," oznámí mi a já pokývám hlavou a zamířím ke dveřím. Už teď se neubráním úsměvu, těším se na něj. Dojdu pomalu nahoru a pootevřu dveře, které mi řekl Jin. Hned si všimnu toho růžovovlasého chlapce, jak sedí na koberci, zády ke mně, takže si mě ani nevšiml, kolem sebe má rozházené puzzle a je do něj tolik zabraný, že mě nezaregistroval ani po mém odkašlání.

„Nepozdravíš mě?" optám se pobaveně, on se na mě zbrkle otočí s překvapeným výrazem, najednou se mu na tváři vykouzlí široký úsměv, dokonce nabere i trochu červenější barvy v obličeji, vyskočí z koberce a rozběhne se ke mně. Přitiskne se na mě a skoro mě rozdrtí v objetí.

„Oh, ahoj, to...heh, to se ti tak moc stýskalo? Zatím to byli jenom dva dny," zasměju se, ale stejně ho pohladím po vlasech a objetí mu oplatím, je vážně roztomilý.

***

Jin zhasne v kuchyni a přijde k nám ke schodům. Všichni společně vyjdeme nahoru už ve svých pyžamech, teda, Jin má svoje pyžamo, vypadá to celkem vtipně, já mám opět jenom tričko a spodní prádlo, stejně tak Jimin má jen delší košilku.

„No, nedá se nic dělat, kluci, budete se muset podělit o postel," pronese s uchechtnutím Jin a já nad tím mávnu rukou. Myslím, že je to jedno, už několikrát jsme s Jiminem spali v jedné posteli, myslím, že na tohle jsme docela zvyklí, stejně mi ale přijde zvláštní, jak se nad tím Jimin začervená.

„Já myslím, že to nevadí," usměju se a Jin si nás s úšklebkem projede pohledem.

„Ještě, aby vám to vadilo, že?" Uchechtne se, ale poté si pro sebe zakroutí pobaveně hlavou a zaleze do své ložnice, „no, tak dobrou noc, uvidíme se ráno," rozloučí se s námi a zavře dveře, já Jimina popoženu do našeho pokojíku a pohlédnu na docela malou postel, která je jako dělaná jen pro jednoho člověka.

„Oh, nevšiml jsem si...že je až tak malá, um, klidně si lehnu na zem, aby ses vyspal, Jiminie," pronesu, ale Jimin mě hned chytne za ruku a nesouhlasně zakroutí hlavou. S úsměvem tedy přijdeme k posteli, první si lehne Jimin a já si tedy vlezu pod peřinu za ním. Jimin se na mě namáčkne a omotá kolem mě svoje ruce i nohy, trochu mě přepadne horko, ale naštěstí můj červený obličej nejde vidět, protože už jsme zhasli, takže nevidíme jeden druhého, teda kromě siluety.

„Heh, to bude zajímavá noc, ale vlastně...nedávno ses na mě taky tak lepil a spalo se mi hezky," zašeptám a pohladím chlapce po vlasech. Jimin se na mě vyškrábe ještě víc, takže teď ležím na zádech a on leží břichem na mém břichu, podobně, jako když mě šel utěšit, docela se mi tahle pozice líbí, přijde mi hrozně blízká, ale vím, že Jimin to tak nejspíš nevidí, je prostě jenom tulivý.

„Tak sladké sny, Minie."

***

Všichni už sedíme u stolu a snídáme, Jin udělal vaječné omelety, takže skvělá snídaně, ale já teď nemám moc chuť k jídlu. Už bych měl vědět výsledky, jak jsem s maturitou dopadl, proto se přihlašuju na svůj školní email a čekám, až se mi otevře okno s novými informacemi, kde bude právě i finále mého osudu.

Srdce mi buší, jako splašené, nejsem si jistý, jestli to chci vědět, ale asi bych měl. Kliknu na okno a čekám, až se mi všechno načte. Skoro si prokousávám svůj ret, ale nakonec to na mě vyskočí. Zírám na to, jako idiot a čtu si to pořád dokola, poté mobil odložím a zamračeně se podívám na Jimina s Jinem, kteří taky zpozorní a zamračí se nad mým výrazem taky.

„Yoongi? Tak...jak jsi dopadl?" optá se opatrně Jin a já si promnu čelo, přemýšlím, jak to říct, asi na to není co říkat. Vydechnu přebytek vzduchu a zarazím zrak do talíře před sebou.

„Dal jsem to..." šeptnu a oni na mě oba dva vytřeští oči, nad tím se zasměju a prohrábnu si vlasy, protože tomu nemůžu uvěřit, vůbec jsem tomu nevěřil, „bože, já jsme to fakt dal!"

„Ahh, tak gratulace! Já jsem ti věřil!" zasměje se hlasitě Jin a já, jen co vstanu od stolu, Jimin se na mě vrhne a doslova mi skočí do náruče, omotá kolem mě nohy, zaryje svůj obličej do mého ramene, já si ho ještě vyzvednu pod zadkem, aby mi z náruče nespadl a nadšeně ho obejmu tak, až ho skoro rozmačkám.

„Sakra, já jsem tak šťastný! A ty jsi mi taky věřil a měl jsi pravdu," zasměju se a poté Jimina zase postavím na nohy, abych ho doopravdy nerozdrtil. V očích má jiskřičky, tvář má trochu červenou, ale i když jsem ho položil na zem, stejně mě ještě jednou objeme, tentokrát klidněji, zvedne ke mně hlavu, abych mu viděl do obličeje a naznačí mi pohybem rtů, že mi taky gratuluje. Usměju se a pohladím ho po růžových vlasech.

„Děkuji, Jiminie, až přijedeme domů, tak to oslavíme, um, Jine? Máma jistě bude ráda, když se taky ukážeš a dáš si aspoň kávu, anebo třeba šampaňské, rád bych, abys tam byl taky," Jin se na mě trochu nejistě podívá, ale poté se polichoceně usměje a přikývne.

„Ani nevíš, jak rád, hlavně rád poznám zbytek rodiny, u které teď Jimin žije," mrkne na chlapce přede mnou, „tím pádem vás vezmu autem, nemusíte jezdit na kole," oznámí a já přikývnu na souhlas.

„To si necháme líbit."

Dobrý večer <33

Mno, kdopak má dneska narozeniny? :33

Heh, vaše milovaná autorka tohoto příběhu xdd<33 (už 17, jaj)

Přeju vám krásně strávený zbytek večera <33