Silent (Yoonmin) CZ

43.

„Tady máš, půjčím ti svoji nepromokavou bundu, pořád tam trochu prší, nepotřebuju, abys zase onemocněl." Upozorním Jimina a podám mu svoji náhradní tenkou bundu na cyklistiku, i když vím, že mu to bude větší, lepší než nic. Jimin si bundu poslušně oblékne, nasadí si kapuci, teď tedy usoudím, že jsme připraveni vyjet.

Našel jsem si tu adresu na mapách, nakonec to není tak daleko, jak jsem si prvně myslel, jen osmnáct minut odtud, to je podobné, jako kdybych jel k lomu, ale zatočil k mostu a jel k Hoseokovi, je to podobná vzdálenost, akorát na opačné straně.

„No, bude to takový menší výlet, huh? Doufám ale, že jsi si jistý, že nám někdo otevře." Jimin s menším pousmáním pokývá hlavou, no, budu mu teda věřit. Nasedneme na kolo, mobil si připevním na řídítka do držáku, abych si mohl kontrolovat, jestli jedu správně, nakonec dám kolo konečně do pohybu.

„Tak se drž."

***

Jak už jsem předem věděl, jeli jsme jen osmnáct minut, vlastně ani ne, už se mi na mapě ukázal cíl, i Jimin mě začal plácat do zad, abych zastavil. Zabrzdím tedy u patrového domku jedné z ulic oploceného obyčejným pletivem, vedle je zaparkované bílé auto a na schránce u branky stojí nápis SJ. Kim.

„Tohle je ono?" optám se Jimina ještě pro jistotu, on hned přikývne a vyběhne k brance, kde rychle zazvoní na zvonek, taktak ho stačím dohnat, po zazvonění otevře branku a přicupitá až ke dveřím, nejsem si jistý, jestli by neměl stát raději tady, ale moc to neřeším a vydám se za ním. Ani nestačím dojít ke dvěma dřevěným schůdkům, už se dveře otevřou a mě se naskytne pohled na vysokého mladého muže s černými vlasy, obyčejným šedým svetrem a docela překvapeným výrazem, když mu spadne zrak na růžovovlasého klučinu.

„Huh? Jimine?" vydechne překvapeně, hned na to se na něj ale Jimin natiskne, pevně ho objeme a zaboří mu obličej do hrudníku. Trochu mě to vyděsí, aby nebyly problémy, ale černovlásek mu objetí hned oplatí a z jeho šokovaného výrazu se stane usměvavý.

„Oh, Jiminie, co tady děláš?" optá se ho nadšeně, ale dál ho drtí v objetí. Nejistě se přiblížím k nim, než si mě černovlásek konečně všimne a obdaruje mě stejným, i když trochu nejistým, úsměvem.

„Huh, a vy jste...?"

„Min Yoongi, už asi měsíc se o Jimina starám, ehm, přivedla ho k nám paní Jeungová, jeho psycholožka, říkala, že odlétá na nějakou dobu do Japonka a hledala někoho, kdo by si vzal Jimina na starost." Vysvětlím ve zkratce a černovlásek se od Jimina odtáhne, jen ho letmo pohladí po vlasech a trochu nejistě se na mě zadívá.

„Oh, počkat, vy jste ta nová rodina..." vydechne a já nechápavě nakloním hlavu na stranu.

„Nová rodina? Ehm, jen...dočasná, ne?" černovlásek se zamračí a odstoupí od dveří.

„Pojďte dál, mimochodem, jsem Kim Seokjin, ehm, stačí Jin, synovec paní Jeungové, hodně jsem se o Jimina staral, když byl čerstvě po tom incidentu." Chápavě přikývnu a zuju si boty, do chodby se doplouží nějaká černá kočka, ke které si Jimin hned klekne a nadšeně si ji vyzvedne do náruče, nad tím se Jin usměje.

„Heh, pořádně se s Luciferem přivítejte, taky tě dlouho neviděl." Mrkne na Jimina s kočkou v ruce a poté nás zavede do místnosti, nejspíš kuchyně, kde odsune židli a pobídne mě, abych se posadil.

„Dáte si čaj? Nebo kávu?" optá se s pousmáním a já jen mávnu rukou.

„Stačí voda, dlouho se tady asi nezdržíme, Jimin mi jen napsal tuhle adresu, chtěl sem jet, nejspíš za vámi? Včera chytl svůj úzkostný stav, chtěli jsme zavolat paní Jeungové, aby ji mohl slyšet, ale číslo neexistovalo." Jin se na mě nejistě otočí a poté se zrakem přesune k Jiminovi sedícímu na podlaze s černou kočkou.