Silent (Yoonmin) CZ

47.

Yoongi P. O. V.

Taehyung už odběhl za svými, zatím, co já, Jimin a rodiče jsme si museli najít místa mezi židlemi v sále. Je tady docela narváno, jsou tady hlavně rodiče, sem tam někdo mého věku, myslím, že většina je tady kvůli těm mladším dětem, Taehyung už je v poslední skupině, příští rok už sem chodit nebude, stejně se na něj ale musíme jít podívat celá rodina.

Ale nestěžuju si, přeci jen, je to můj brácha, měl bych se trochu zajímat, ale kdyby to aspoň bylo tak, že odzpívá a odejdeme, ale my musíme počkat, až přijde na řadu, což může trvat docela dlouho, aspoň tak soudím podle toho, co nám říkal v autě, prý je jich v té jejich skupině dvanáct, byl by docela pech, kdyby zpíval až poslední.

„Aish! A menší židle neměli?" postěžuje si táta, který si konečně sedne na jednu z židlí, jen se nad tím zasměju, ale máma ho plácne do paže a propálí pohledem.

„Prosím tě, neřvi tady hlavně, za chvilku půjdeme," sykne na něj a já letmo pohlédnu na Jimina, jak nejistě sedí vedle mě ve svém bílém svetříku, žmoulá svůj ret mezi zubama a pokukuje všude okolo, jde vidět, že na takovou společnost není jaksi zvyklý.

„V pohodě?" optám se ho a chytnu ho za ruku, on trochu zčervená nad tím gestem, ale hned přikývne na souhlas, „dobře, vydržíme to tady, Taehyung bude jistě brzy na řadě," ujistím ho a pohlédnu na mámu, která si pro sebe docela nahlas cekla po přečtení nějaké zprávy na mobilu.

„No, výborně, Taehyung mi píše, že zpívá předposlední," řekne a pohlédne na mě i na tátu. Ten si povzdechne a pomne si čelo, zatím, co já protočím očima a pohlédnu na nachystané podium.

„No...tak co naděláme," pronesu otráveně a táta si pro sebe zakroutí hlavou.

„Proč by ho sakra dávali předposledního..."

„Panebože, je to koncert tvého syna, to snad překousneš, ne?" okřikne ho hned máma a on tedy s povzdechnutím přikývne a opět se nespokojeně zavrtí na té malé židli. Raději už jim nevěnuju pozornost, jen víc stisknu Jiminovu ruku a vydechnu přebytek vzduchu.

„Tak, do večera snad budeme doma," zavtipkuju a Jimin se nad tím usměje, uvelebí se na židli a kupodivu si se mnou i proplete prsty. Vím, že to teď musí působit divně, nebo spíš, musí to působit hodně blízce, možná jsem jediný, kdo to tak vidí, možná je to vlastně úplně normální, anebo je to normální jen pro Jimina, ať už je to ale jakékoliv, líbí se mi to, ale zároveň to ve mně vyvolává strach z toho, že se to Jimin dozví, ale jak by mohl? Nedozví se to, dokud mu to neřeknu, a to se nestane.

„Dámy a pánové, maminky, tátové, dědečci, babičky, a známí, vítám vás na koncertě našich nejmladších, starších i těch téměř dospělých žáků našeho zpěvu," začne promlouvat jedna z lektorek do mikrofonu a já si pro sebe oddechnu. Konečně to začne, budeme to mít rychle za sebou.

„Jako první vystoupí nejstarší skupina žáků, celé nám to začne naše nejtalentovanější žačka, Kim Seungi, prosím o potlesk," pronese do mikrofonu a sálem se rozezní tleskání všech přítomných, i já jsem se zmohl na nějaké to tlesknutí.

No, teď už jen počkat, až přijde na řadu Taehyung a hurá domů.

***

„Mm, teda ale, jsem vážně překvapený, Taehyung zpíval vážně dobře," řekne nadšeně už asi po páté táta, zatím, co všichni už večeříme u společného stolu. Taehyung se uculí a máma ho pyšně pohladí po vlasech.

„No jo, vyzpíval se, chlapec, skvělá práce, Tae, to ano."

„Heh, díky, už mi tak nelichoťte," zasměje se a sní si další sousto naší vydatné večeře – Japchae. Opět. Ale nemám si na co ztěžovat, chutná mi to, Jiminovi taky, ten vlastně ani nedutá, i když, to on nikdy, ale skoro nás ani neposlouchá, jak je do jídla zabraný.