Silent (Yoonmin) CZ

15.

Jimin P. O. V.

Všichni už ležíme ve svých postelích, Yoongiho rodiče už jistě spí, Yoongi možná taky, teď to ale nepoznám, protože kvůli tmě rozlezlé po pokoji vidím jen jeho siluetu ležet schouleně na vedlejší posteli. V čele dveří svítí zeleně jen jeho digitální hodiny ukazující skoro půlnoc.

Měl bych spát, zítra vstávám, ale nemůžu usnout, nejde to, zase mám jakousi tíhu na srdíčku, špatně se mi dýchá a po těle mi přebíhá mráz. Chce se mi brečet, už zase, zase mám ten špatný pocit, jako to některé noci prostě mívám, pocit samoty, stesku, lítosti...

Nejspíš to ve mně zase vyvolalo to, co se stalo v kuchyni, tak moc jsem chtěl promluvit, tu jednu jedinou větu jsem měl přímo na jazyku, ale jen co jsem se pokusil vydat hlásku, stáhlo se mi hrdlo a znemožnilo mi cokoliv vyslovit.

Hrozně mě to mrzí. Mrzí mě všechno. V tuhle chvíli bych chtěl zavřít oči a otevřít je znovu s tím, že se ocitnu někde úplně jinde, než jsem. Chci domů. Za maminkou, za tátou, chci zpátky, chci úplně všechno vrátit.

Popotáhnu nosem a nechám si po tváři stéct pár slz, které se hned vsáknou do polštáře pode mnou. Kdyby to bylo jen pár slziček, ale z očí se mi začnou drát celé proudy slaných kapiček, které za sebou zanechají jen téměř neviditelnou stopu.

Lehnu si na bok a přitáhnu k sobě kolena, křečovitě se schoulím do klubíčka a zahryznu se do svého zápěstí, to, když se na povrch začnou drát i vzlyky, které se pokusím ze všech sil skrýt. Celý se začnu klepat, stejně, jako posledně, nebylo to tak dávno, kdy se mi stalo to samé, ta stejná tíha na srdci, ten stejný důvod k pláči, dokonce v ten stejný čas. To jsem ale mohl ze sebe všechny ty vzlyky vypustit, mohl jsem křičet, mohl jsem si klidně vyřvat hlasivky, protože jsem byl v pokoji a vlastně i v celém bytě sám, paní Jeungová zrovna nebyla doma, možná právě proto jsem se do toho stavu dostal, byl jsem sám.

Teď tady sám nejsem, no stejně se tak cítím. Tak moc mě to bolí, celé tělo mě bolí, hlavně moje malá dušička někde uvnitř mě. Do ruky se zakousnu ještě silněji, až na jazyku ucítím nasládlou pachuť krvavých kapiček. Hned toho nechám, vyděšeně od sebe ruku odtáhnu a zabořím obličej do polštáře.

Začne ze mě vycházet jakési tlumené skučení, je mi hrozně špatně, nevím, co mám dělat. Mám snad vzbudit Yoongiho? Nebo jeho mámu? Ne, k čemu by mi to bylo, oni mi moc nepomůžou, možná ani nechci, aby mi pomáhali, zase budu jen na obtíž, zase budu jen ten otravný ubrečenec, co jim nedopřeje ani trochu spánku.

Sevře se mi žaludek a já se křečovitě přitisknu k peřině, kdy tenhle stav skončí? Může to trvat hodiny, minule to trvalo celou noc, nemohl jsem dělat nic. Zavřu oči a pokusím se uklidnit pravidelnými nádechy a zase výdechy, jako mi to doporučovala paní Jeungová.

Nádech a výdech.

Nepomáhá to, hrozně mě bolí celé tělo, bolí mě hlava a krk, je mi tak moc špatně. Neudržím se a víc nahlas vzlyknu, stisknu v dlani peřinu a celý se rozklepu.

Zase to mám před očima – oheň, kouř, křičící lidi vyskakující z oken...všechno je to tak živé, tak opravdové. Zase se vidím na menším balkóně, zamknutý, nade mnou noční obloha plná hvězd, která si hned získala moji pozornost, než ji zastínil hustý dým.

Začne mi pískat v uších a nehorázně třeštit hlava, křečovitě zavřu oči a nehty si skoro zaryju do paže, než ze sebe po dlouhé době vydám něco, co je mě samotnému skoro neznámé – slovo. Jedno jediné slovo, které ze mě nekontrolovatelně vyklouzne, jako křehká sklenice z povolené zpocené dlaně, jež se okamžitě roztříští na malé střípky, které v mém případě znamenají neudržitelné vzlyky.

„E-Eomma..." zasípu a poté se naplno rozbrečím, jen po pár vteřinách ale ucítím dotyk na svém rozechvělém těle, poté paže, jež se mi náhle omotají kolem ramen a já šokem ztuhnu, když mi dojde, že mě právě někdo objímá. Máma? Je tady?

Yoongi P. O. V.

Vzbudily mě divné zvuky vycházející z vedlejší postele, prvně jsem se to snažil ignorovat, ale když to nepřestávalo, s ceknutím jsem se posadil a pohlédl na postel vedle. Vyděsilo mě, když jsem uviděl klepající se klubíčko a vzlyky, jež se stávaly stále silnějšími, dokud to nevyvrcholilo až do fáze, když jsem zaslechl jakési tlumené zasípání slova „eomma".

„Jimine? Co se děje? Jsi v pořádku?" začnu se hned ptát, ale on na mě nijak nereaguje, rozbrečí se ještě víc, až skoro rozpoznávám i jeho hlas, ale ten mi zastiňuje jeho sípání, jako by se snad nemohl nadechnout.

„Jimine! Hej!" křiknu víc nahlas a vyskočím z postele, doběhnu až k němu a rozsvítím malou lampičku na zemi u zásuvky. Vyděsí mě, jak je ten růžovovlásek zpocený, celý se klepe, brečí a jeho oči směřují na neurčitý bod, jako by snad ani nevnímal.

„Jimine...co se sakra stalo." Vydám ze sebe a opatrně ho nadzvednu, přitisknu ho na sebe a pevně kolem něj omotám paže. Náhle se zadrhne a místo vzlyků z něj začne vycházet jen ostré nadechování. Jednou dlaní ho pohladím po zpocených zádech, tu druhou mu vpletu do vlasů, začnu se s ním pohupovat ze strany na stranu, a přitom mu šeptat uklidňující slova.

„Ššš, to nic, jsem tady, asi se ti něco zdálo...už je to dobrý." Vydám ze sebe jemně a nepřestávám se s ním kolébat. Jimin se začne konečně uklidňovat a pomalu v mojí náruči usne. Pohlédnu na jeho napuchlou tvářičku, zavřené oči a vlasy přilepené k zpocenému čelu. Povzdechnu si a opatrně ho položím zpátky do postele, zakryju peřinou a zamračeně si prohrábnu svoje vlasy.

„Do prdele, co to bylo." Hlesnu a pohlédnu do okna na hvězdnou oblohu. Nevím, jestli měl nějaký zlý sen, nebo se dostal do jakéhosi psychického zhroucení, ale proč, proč teď z ničeho nic. Povzdechnu si a lampičku zase zhasnu, zalezu zpátky k sobě do postele a zabodnu zrak do stropu.

Mm, já jsem ho vlastně slyšel mluvit. Konečně něco řekl, i když bych se teď neměl radovat, sice promluvil, ale skoro mu nešlo rozumět, ani hlas jsem nemohl poznat, protože strašně sípal. 

Hrozně by mě ale zajímalo, co se stalo. Zítra se možná zeptám mámy, jestli jí paní Jeungová neřekla něco o takových stavech...protože bych to měl rozhodně vědět.

Dobrý večer <33

Mno, dneska trošku...smutnější kapitolka 🥺

Ale aspoň se vám pár věcí objasnilo, samozřejmě nebojte, Jiminova minulost tady bude ještě někdy přesně vysvětlena, ale zatím máte jen takový menší náhled do jeho vzpomínek 🥺