Silent (Yoonmin) CZ

55.

Konečně se převléknu do své uniformy, ještě se prohlédnu v zrcadle a nemůžu si nevšimnout mého strupu na rtu a už docela výraznější modřiny kolem koutku, dokonce mě to bolí i trochu víc než včera. Opatrně se místa dotknu svým ukazováčkem, ale hned na to ucuknu a ret si olíznu.

Ve stejný moment se otevřou dveře od záchodů a dovnitř vejde můj společník, s kterým jsem se včera viděl a vlastně i popral. Hoseok už je dávno ve své uniformě, jezdí v ní z domu do školy, jako asi všichni studenti tady, přijde mi ale trochu neupravený, nebo spíš, takový ospalý, do toho ještě ta výrazná modřina kolem jeho nosu, rozhodně jeho vzhled moc nepovzbuzuje.

„Ahoj, Hobi," šeptnu a on jen kývne hlavou na pozdrav.

„Promiň, zdržel jsem se," šeptne nazpátek a nejistě za sebou zavře dveře, přijde k druhému umyvadlu a pohlédne na sebe od zrcadla, stejně, jako jsem to teď dělal já, „mm, docela jsme se zřídili, že?" zasměje se, i když bylo jasně poznat, že mu do smíchu moc není. Jen přikývnu a kamarádsky ho lehce bouchnu do paže.

„Jsem ale rád, že jsme spolu v pohodě."

„Hmm," vyjde z něj při menším úsměvu, „já taky, i když...nejlíp mi není, pořád na to musím myslet, na tu facku...nemůžu to dostat z hlavy, chtěl bych se mu omluvit, ale raději už mu nechci lézt na oči," přizná sklesle a já ho pohladím po rameni.

„Jistě to přejde, hele, ty jsi takový typ, který si jistě někoho najde, dokážeš být tak pozitivní a zábavný, že by bylo divný, aby ses nějakému klukovi nezalíbil," pokusím se ho povzbudit, ale je mi jasný, že mu to teď asi moc nepomohlo, v hlavě má jen Jimina, a tak to bude do té doby, dokud opravdu nenajde někoho jiného, aspoň si myslím, že to takhle funguje, lásky se už člověk nezbaví, může ji akorát přemoct silnější láska k jinému člověku.

„Díky za povzbuzení," popravdě mi to znělo trošku ironicky, ale nemám mu to za zlé, raději už mlčím a zamířím ke dveřím, Hoseok mě hned následuje.

„Asi se o mě nijak nezmiňuje, že?" optá se ještě mezi dveřmi a já s povzdechnutím zakroutím hlavou v nesouhlas.

„Ne...promiň."

***

Kolem zastavím před domem dětí a mládeže a počkám, až vyjde ven Jimin. Ještě jsem tady trochu brzy, dneska jsme končili o něco málo dřív, chyběl nám supl a stejně šlo jen o poslední hodinu, aspoň tady Jimin nemusí čekat, protože bych zase trochu nestíhal, ale už jsme si vysvětlili, že mě počká na schodech za každou cenu, žádné pokusy o návrat domů na vlastní pěst.

Otevřou se dveře a z budovy vyběhne několik mladších dětí a pár kluků v mém věku se sportovními taškami a míči, hned za nimi vykoukne i Jimin, nejspíš už se chystal k usednutí na betonové schody, ale poté, co si mě všimne, se mu na tváři vykouzlí úsměv a rychlejším krokem ke mně přijde.

„Ahoj, Jimine, jak bylo ve-..." nedořeknu to, protože se zadrhnu v momentě, když se na mě Jimin natiskne a pevně mě objeme. Tohle je poprvé, co to dělá jen tak, jako uvítání, ale nestěžuju si, taky kolem něj ovinu paže a on se stále neodtahuje, ani už skoro po minutě.

„Ehm, Jimine? Co to děláš, nechceš mě už pustit?" optám se a pokusím se ho lehce odstrčit, ale on tak svoje sevření ještě zpevní a hlavou se otře, jako nějaké kotě, o můj hrudník. Nervózně se zasměju a trochu zarudlý ho od sebe silněji odstrčím, až se mi podaří ho konečně odpojit. Sice mi to nevadilo, ale připadal jsem si...zvláštně, zase mi začalo být hrozné horko. Zase se projevovala moje zamilovanost.

On na mě koukne trochu omluvně, ale jinak se dál usmívá, už si začne sedat na kolo a já tedy pochopím a posadím se taky, stisknu řídítka a opět polknu nad tím, když se kolem mě zase ovinou jeho paže. Jen se na ně letmo podívám, rád bych ho po nich pohladil, ale to přeci jen neudělám, místo toho se rozjedu směrem domů.

Cesta netrvá dlouho, už svoje kolo opřu o dům u dveří a odemknu. Zase jsme nejspíš doma první, jako skoro pokaždé, proto je tady taky takové příjemné ticho. Vyzujeme se, společně přijdeme do mého pokoje, kde si každý z nás lehne na svoji postel.

„Ahh, musím se učit na tu maturu, zjistil jsem, že je toho strašně moc a nemám nad tím žádnou kontrolu," zaskuhrám a zamračeně chytnu po vypsaných otázkách v menším sešitě na mém nočním stolku, vůbec se mi nechce, ale stres, který ve mně začíná růst, mi nedovolí se na to znovu vykašlat. Letmo kouknu na Jimina, který se na mě stále usmívá, proto s ceknutím zvednu víc svůj sešit, aby mi nešlo vidět do obličeje.

„Co po mě chceš?" optám se klidně, aby to nevyznělo nějak zle, taky lehce zašvidrám po něm, abych zjistil, jestli mi chce něco říct, nebo ne, ale vypadá to, že na srdci nic nemá, jen si pro sebe zakroutí hlavou a natáhne se pro svoji knížku, mm, to mi připomíná, že ještě musím přečíst ty svoje knížky na maturitu.

Jimin P. O. V.

A je to tady, dočetl jsem poslední stránku svojí knížky. Mm, bude mi to opravdu chybět, byl to skvělý příběh, který mě provázel skoro každý den, teď už je to pryč, leda, že bych četl od začátku, ale to už není ono, raději si pak koupím jinou knihu, třeba jen od stejného autora, protože mám pocit, že tenhle spisovatel opravdu píše ze srdce a vkládá do toho pocity.

S povzdechnutím knihu odložím a pohlédnu na vedlejší postel, kde je Yoongi a učí se na maturitu, ale teď to spíš vypadá, že usnul se svým sešitem na hlavě. S tichým zasmáním k němu docupitám a sešit mu opatrně oddělám z obličeje, položím ho vedle na stolek, a ještě staršího chlapce zakryju peřinou. Musí být jistě unavený, v noci nevypadal moc dobře.

Dost mě to překvapilo, když jsem ho slyšel brečet, ale nechtěl jsem to nechat jen tak, na Yoongim mi záleží a nechtěl jsem, aby byl smutný, protože mám pocit, že to má se mnou nějakou spojitost, myslím, že se pohádal s Hobim, kvůli té puse, nejspíš se mě chtěl zastat, a to zranění na jeho rtu taky nebude z kola.

Cítil jsem vinu, tak jsem se donutil k tomu na něj promluvit. Zasloužil si to, zasloužil si slyšet aspoň jednu větu, zároveň jsem mu to hrozně moc chtěl říct a nemohl jsem přece rozsvěcovat lampičku a psát na papír, vlastně to ze mě vyšlo hezky a přirozeně, nezadrhával jsem se, nestahoval se mi krk, prostě to vyšlo samo. Na chvíli jsem měl stejný pocit, jako jsem kdysi mluvil s Jinem, taky jsem byl sám sebou, včerejší noc nebyla jiná.

Pomalu vyjdu ven z pokoje, doma stále není nikdo, kromě nás dvou a mě celkem honí mlsná. Přiběhnu do kuchyně, otevřu ledničku, ale nic moc tady není, proto otevřu se podívám tentokrát do spíže a rozhlédnu se kolem sebe, konečně uvidím přesně to, nad čím se mi začnou sbíhat sliny – čokoláda.

S chutí se pro ni natáhnu, ale na chvilku se zarazím. Mm, co když bych to neměl rozdělávat? Třeba je to někoho, měl bych se první zeptat, ale Yoongi spí a já už to asi nevydržím, mám na ni hroznou chuť. Nakonec se rozhodnu risknout svoje štěstí a čokoládu si přeci jen odnesu, sednu si na sedačku a zapnu televizi, už se tady opravdu chovám, jako bych byl doma, je to fajn pocit, vlastně...já tady přece jsem doma.

Sním si jeden čtvereček a spokojeně nad tím zaskučím, když se mi na jazyku rozleze sladká chuť karamelové čokolády. Neodolám a sním další čtvereček a potom zase další, uvelebím se víc na sedačce a zesílím televizi, když zrovna narazím na nějaký pořad.

Nikdy bych to do sebe neřekl, ale v poslední dny se opravdu cítím sám sebou, mám pocit, jako by se mi vracela moje stará povaha, nad tou představou se musím usmát.

Dobrý večer <33

Mm, asi pak udělám menší Time Skip, neboť nevím, jak to mám víc natahovat a ráda bych, aby měl Yoongi co nejdřív po maturitě a mohly přijít na scénu moje další plány :D<3

Pěkný zbytek večera <33