Silent (Yoonmin) CZ

26.

Vstanu z postele a bosými chodidly došlápnu na podlahu svého pokoje, trochu se nad tím ošiju, nejraději bych vůbec nevstával, však jsou teprve tři hodiny ráno, ale nutně potřebuju na záchod, možná je to i tím, jak venku zase prší, navnadilo mi to pocit se vyprázdnit.

S ještě přivřenýma očima dojdu na záchod v chodbě, vykonám potřebu a se zívnutím se vrátím zase zpátky. Jen co se ale svalím do postele, všimnu si něčeho zvláštního, a to toho, že i když je tma, jako v pytli, možná i proto, že jsou po dlouhé době zatáhnuté žaluzie, takže se sem ani nedere to noční světlo z venku, všimnu si odhrnuté peřiny na vedlejší posteli.

„Jimine?" optám se tiše a pomalu přijdu k jeho posteli, pokusím se ho nahmatat, třeba ho jen dobře nevidím, ale opravdu tady není nic, jen polštář a prázdná matrace. Zamračím se a rozsvítím lampičku, teď už i vidím tu prázdnou postel.

„Do prdele, neříkej mi, že jsi zase-..." ani se to nenechám doříct, přiběhnu k oknu, vytáhnu žaluzie a zadívám se do zahrady, kde lije jako z konve. Zakňourám si pro sebe, když opravdu uvidím nějakou menší postavu sedět v našem posezení kousek od záhonku. Sedí tam nehnutě, hlavu má sklopenou a nechává na sebe stékat déšť.

„Kurva, co zase blbne!" zavrčím si pro sebe a vyběhnu ven z pokoje, sáhnu po deštníku na věšáku a poté otevřu dveře vedoucí do zahrady. Hned se mi tričkem prodere chlad, ovane i moje holé nohy a já se nad tím zachvěju, stejně ale roztáhnu deštník a vyjdu v nazouvákách ven.

„Jimine!" křiknu na něj, ale on se ani nehne, s ceknutím projdu mokrou trávou, než se konečně dostanu k lavičce a stolu, kde sedí Jimin. Je úplně promáčený, bůh ví, jak dlouho tady sedí, co mě ale zarazí ještě víc, že nejspíš spí.

„Proboha, Jimine...hej, slyšíš mě? Vzbuď se, ksakru!" drbnu do něj a on zmateně zvedne hlavu, rozespale se na mě podívá, ale hned na to zaklepe zubama a svraští obočí. Objeme sám sebe a já ho hned chytnu za paži, vyšvihnu do stoje a schovám pod svůj deštník.

„Pojď dovnitř. Bože, cos tady zase dělal?" optám se trochu jemněji, protože na něj nechci být nepříjemný, když vím, že za tohle nemůže, má své problémy, něco ho teď musí hodně trápit, těžko říct, jestli je to pořád ta minulost, nebo je v tom ještě něco.

Vejdeme do domu, já hned složím deštík a hodím ho do odkapávacího držáku, naštěstí jsem vyvázl, mám mokré jen nohy, ale z Jimina úplně teče. Rychle ho chytnu za ruku a dotáhnu do koupelny, aby nedělal moc velké kaluže po celém baráku, zavřu za námi dveře a rozsvítím světlo, nad čím on jen nespokojeně přivře oči.

Celého si ho projedu pohledem, nešťastně, ale i zmateně sedí na vaně, mne si ruce a klepe se zimou. Povzdechnu si a chytnu jeho lem trička, jednoduše mu ho svléknu a on si hned začne svoje tělo zakrývat.

„Nah, nech toho, nebudu si tě nějak prohlížet, ale jsi úplně prosáklý, osprchuješ se teplou vodou, to ti udělá trochu dobře, potom...potom budu teprve řešit, co to mělo zase znamenat." On nad tím nejistě polkne a pohlédne na svoje prosáklé boxerky.

„Ahh, no tak, jdi do té sprchy už." Pronesu šeptem a otočím se k němu zády, aby měl teda trochu toho soukromí. Podle zvuků začnu poznávat, že ze sebe shodil i zbytek mokrého prádla, poté si vleze do vany a pustí na sebe teplou sprchu.

Nemůžu si pomoct a moje oči na chvíli utečou k zrcadlu, ve kterém vidím část Jiminova odrazu. Sedí ve vaně, má k sobě přitisklá kolena a nechá na sebe stékat vodu. Raději zrak zase odvrátím, nechci mu zasahovat do soukromí, nikdo by nechtěl být očumován někým jiným.