Silent (Yoonmin) CZ

12.

Yoongi P. O. V.

Konečně dojedu na svém kole ke škole. Na dvoře zamknu kolo do zámku a vejdu do budovy, hned zamířím na záchody, abych ze sebe mohl shodit svoje oblečení a narvat se do té příšerné uniformy, která mi absolutně nesedí. Ještě mě ale zastihne můj věrný kamarád.

„Oh, Yoongi, konečně, za chvíli zvoní, kde ses zdržel?" optá se mě Hoseok a já mávnu rukou, zalezu na záchody, Hoseok se mnou, a začnu se převlékat, je mi celkem jedno, že přede mnou stojí on, nevidím v tom nic zvláštního, však se před sebou převlékáme i do tělocviku.

„Doma, a ne, nezaspal jsem, jak si asi teď myslíš, prostě se mi nikam nechtělo, nemám moc náladu." Hoseok povadne a opře se o umyvadlo.

„Proč? Stalo se něco?" přikývnu a upravím si kravatu, jež je součástí uniformy.

„Mm, ale nic, jenom musím po škole ještě vyzvednout Jimin z domu dětí a mládeže, má tam asi nějaké svoje učitele, co já vím, ale chápeš to? Naposledy jsem vyzvedával Taehyunga z družiny, teď mám vyzvedávat osmnáctiletého kluka z baráku, který je od našeho domu jen pár ulic?" štěknu a prohrábnu si svoje tmavé vlasy, aby zase učitelé neměli kecy, že chodím do školy neupravený. Hoseok mlčky pozvedne rameny a pohlédne na sebe do zrcadla.

„Hmm, tak asi potřebuje být s někým, když je po traumatickém zážitku..." pronese, ale já se ironicky zasměju.

„To už je výmluva, stalo se to něco někdy kdysi, dobře, ještě překousnu to, že nemluví, ale starat se o něj, jako o malé děcko, to už je moc, nemyslíš?" Hoseok si povzdechne a poplácá mě po rameni.

„Yoongi, měl bys mu rozumět ve všem, nevíš, co si zažil, třeba to bylo něco vážně zlého, co ho takhle uzavřelo. Hmm, mohl bych jít pro něj s tebou? Rád bych ho viděl." Usměje se a já si pro sebe nevěřícně zakroutím hlavou.

„Ty se mi snad zdáš, ty ho chceš vážně vidět?" Hoseok mě plácne do ramene a přikývne.

„Ano, chci, Yoongi, protože mi přijde, jako fajn kluk." Pohlédnu na mobil a kývnu hlavou směrem ke dveřím ven ze záchodů.

„Jasně, tak půjdeš taky, co s tebou nadělám, ale teď pojď, bude zvonit, zase je korejština, nehodlám poslouchat ty učitelčiny žvásty, že chodíme pozdě do hodin a kvůli tomu neuděláme maturitu." Hoseok se uchechtne a přitaká na souhlas.

„heh, pravda."

***

Po škole s Hoseokem konečně vyjdeme ven z budovy a nasedneme na kola. Teď ještě musíme jet pro toho Jimina a nakonec domů. Ahh, už se nemůžu dočkat, až se natáhnu do postele a dospím, co jsem nestihl v noci, protože víkend utekl jako vždycky rychle a mě těch necelých sedm hodin spánku prostě nestačilo. Ale chodit spát dřív taky nechci.

„Takže, Jimin má taky takovou školu, jo? A já jsem si myslel, že nechodí vůbec do školy, když nemluví, vůbec mě nenapadlo nějaké soukromé učení." Uchechtne se Hoseok v průběhu cesty k domovu dětí a mládeže a já si nad tím odfrknu.

„Mě je to celkem jedno, jestli se učí nebo neučí." Hoseok si povzdechne a šlápne víc do pedálu, aby byl přesně vedle mě a lépe na mě viděl.

„Jsi fakt hroznej, víš to?" zasměje se, i když tam jde slyšet i trochu té vážnosti, ale já si pro sebe zakroutím hlavou a zabočím k otevřené bráně, za kterou už je parkoviště a dům, kam jsem chodíval na klavír. Zastavím u hlavních dveří a slezu z kola, sednu si na schody a opřu si bradu o kolena.

„Mm, myslel jsem, že už skončil, nehodlám tady dlouho čekat."

„Ahh, klidně už jeď domů, já ho k vám přivezu." Nabídne se Hoseok, ale nechci vypadat, že jsem vůči Jiminovi takhle lhostejný, proto zakroutím hlavou a zkontroluju čas na mobilu.

„To ne, když už jsem tady, tak počkám." Sotva to dořeknu, dveře se otevřou a z nich vyletí pár děcek ve věku přibližně čtrnácti a patnácti let s florbalkami a hned za nimi ten malý růžovovlásek, jenž za těmi mladšími pomalu zaniká, jak drobný je. Povytáhne si svůj menší batoh a nejistě se rozhlédne kolem, ale jen co si nás všimne, viditelně si oddechne a přicupitá k nám.

„Ahoj, Jimine, jak to šlo?" začne se hned zajímat Hoseok a pohladí chlapce po vlasech, ten se jen uculí a pozvedne rameny, nejspíš to znamená „nic moc, celkem to ušlo, prostě normálka". Hmm, mám pocit, že mu začínám víc a víc rozumět, že by se mi projevovala skrytá telepatie?

„Pojď, nasedni si za mě na kolo, odvezu tě a-..."

„Ne, sedni za mě, Hoseok pak stejně pojede jinam, tak ať nemusí zastavovat." Skočím mu do toho a kývnu hlavou směrem ke svému kolu. Jimin nejistě přijde ke kolu a sedne si na kousek sedátka, jako v neděli, když jsme jeli k rampám. Opatrně svoje ručky omotá kolem mého pasu a celý se nalepí na moje záda, aby náhodou nespadl.

„Mě by to problém nedělalo." Uchechtne se Hoseok a nasedne na svoje kolo, ale já mávnu rukou a dám kolo do pohybu.

„Neřeš to, stejně je to jedno, jedeme." Pobídnu ho a on tedy taky do toho šlápne. Projedeme bránu a já se konečně můžu víc rozjezd, ucítím ale i větší nátlak u mého pasu, hned poznám, že se Jimin zpevnil, aby nespadl, přitom já to mám pod kontrolou, není nutný, aby mě takhle drtil, ale je to jeho věc, jen se pro sebe letmo pousměju při pohledu na jeho drobné ručky, které objímají můj pas, a mávnu na Hoseoka, protože se dostaneme k mostu, a to znamená dělení.

„Měj se, Hobi, zase zítra!" zvolám a on mi jednoduše odpoví.

„Jo, jo, čau! Ahoj, Jimine!" poté zabočí na druhou stranu, zatím, co já dál mířím rovně, až k našemu domu, kde zastavím a poklepu na Jiminovo zápěstí, aby povolil stisk.

„Už se mě můžeš pustit, jsme tady." Uchechtnu se, ale smích mě přejde, když se na něj otočím a všimnu si, že měl celou dobu křečovitě zavřené oči. Rozpletu jeho ruce, aby mohl slézt z kola a nejistě se na něj podívám, svoje oči pomalu otevřel a rozklepaně taky slezl.

„hej, jsi v pohodě? Jel jsem moc rychle nebo co?" optám se, ale Jimin uhne pohledem a s polknutím sklopí zrak, jako by se z toho chtěl vykroutit, ale já už svoji odpověď poznal.

„Jimine, jestli jsem jel moc rychle, tak jsi měl říct-...teda, jakože naznačit mi, abych zpomalil, nepotřebuju, abys mi tady vypustil duši." Uchechtnu se trochu soucitně a poplácám ho po rameni. Opatrně ke mně vzhlédne, ale v jeho očích jde vidět jakási vina, jako by byl nešťastný, že zase dělá problémy. Povzdechnu si a položím mu svoji dlaň na rameno.

„Uh, hele, to nic, opravdu nechci, aby ses na tom kole bál, takže...klidně budu příště pomalejší, a to, co jsem říkal ráno...taky se omlouvám, přehnal jsem to, já jen, když jsem mrzutej, nebo prostě nevyspanej, pak jsem nepříjemný na všechny, říkám pak takové nesmysly, takže...omlouvám se, nemyslel jsem to tak." Vydám ze sebe a on se na mě podívá s překvapením v očích, jako by nevěřil, co jsem mu právě řekl. Pousměju se a pohladím ho po tvářičce, u které jsem si až teď všiml, že vypadá, jako nějaký knedlíček, nebo mochi. Hned po mém dotyku trochu zčervená.

„Takže...v pohodě? Odpouštíš mi? Pro tentokrát?" optám se a on se nakrčí v ramenech, trochu se uculí a pokývá hlavou. Tiše se zasměju a poukážu na dveře.

„Ahh, tak pojď, už chci být doma, ty určitě taky, co?"

Už jsem tady s novou kapitolkou! Trochu jsem se zdržela ve městě, musela jsem si zařídit spoustu věcí, takže...moje nohy asi právě umřely :((<33

Ok a...můj králík tady právě ojíždí polštář...skvělý (že by si můj Kookie konečně našel svého Taeho? xdd) ale hej, nemají tohle dělat na jaře? Kruci, v čem mám teď spát... ><

No, užijte si večer <33