Silent (Yoonmin) CZ

35.

Nasednu na kolo a počkám, až se posadí i Jimin, opět, na kousek sedátka za mnou, omotá kolem mého pasu ruce a pevně je zatne, aby nespadl. Pomalu do toho šlápnu a rozjedu se směrem k rampám kousek za mostem. Jimin je na mě úplně nalepený a já tak můžu cítit, jak mi zahřívá záda, protože ta horkost z něj stále sálá a já začnu trochu pochybovat o tom, jestli jsem udělal dobře, když jsem se rozhodl s ním jít ven.

Projedu několika ulicemi a konečně za most, kde kolo stočím k rampám, kde každý víkend jezdíme s Hoseokem, teď si ale musím vystačit sám, no, aspoň toho víc najezdím, než abych s někým jen klábosil.

„Můžeš slézt, Jimine." Řeknu, a přitom ho jemně poplácám po paži kolem mého pasu, rychle se mě tedy pustí a sleze z kola, už si chtěl sednout na lavičku, nejspíš už ví, že nic jiného tady dělat ani nemůže, ale nechci, aby byl zase tahle odstrčený, když už je tady z dobré vůle, že jsem si chtěl zajezdit.

„Ehm, nechceš si jít sednout nahoru na rampu? Abys tady nebyl sám." Jimin trochu překvapeně zvedne oči, ale poté s pousmáním pokývá hlavou a vstane z lavičky. Vyjdeme pár schůdků nahoru rampy, tam si zpevním svoji helmu i chrániče, zatím, co Jimin se posadí ke kraji k zábraně, nohy nechá viset z rampy dolů.

„Hlavně se nijak nepřemisťuj, nebo tě přejedu." Uchechtnu se a on hned pokývne na souhlas a víc se natiskne na zábranu, aby byl co nejvíc u kraje, poté si zakryje pusu, protože si potřeboval opět zakašlat. Asi jsem ho vážně měl nechat doma, nebo jsem o nějaké rampě vůbec neměl mluvit.

„hele, budeme tady jen chvilku, pořád nevypadáš úplně zdravě." Jimin se nakrčí v ramenech, ale nijak na to nereaguje. Nasednu tedy na kolo, pevně chytnu řídítka a nechám se převážit, abych se mohl po rampě pomalu rozjezdit.

„Pozor, ať si nezlomíš ruku!" křikne na mě něčí hlas a já rychle sjedu z rampy, abych nespadl, zatím, co jsem se začal kolem sebe rozhlížet. Jen, co zabrzdím pod rampou, hned si všimnu toho blonďáka s úšklebkem na obličeji, sedí na svém kole a pomalu přijede až ke mně.

„Copak, vylekal jsem tě?" uchechtne se a já nad tím protočím očima, tohohle jsem tady vážně nechtěl.

„Co tady zase děláš, Jinsungu." Zavrčím a on pozvedne rameny, přitom se rozhlédne kolem sebe.

„Co, nesmím sem chodit? Je to tvoje hřiště? Pardon, jen jsem přišel trénovat, za měsíc mě čeká další závod, bude to v lomu, jen pro zkušené jezdce, od šestnácti let plus." Vysvětlí mi ve zkratce a já nad tím pozvednu rameny.

„Hmm, vážně zajímavé, jdeš si tam zase vyleštit svoje ego? Nebo všem propíchneš gumy?" optám se ho s kamenným výrazem a on se nad tím zasměje, poplácá mě po rameni, nad čím já nespokojeně ucuknu.

„Yoongi, ty vážně neumíš prohrávat, nemůžu za to, že ti píchlo kolo a ty jsi musel od závodu odstoupit kvůli tomu...eheh, bebíčku."

„A ty se vážně neumíš přiznávat a uznávat svoje chyby, přehnal jsi to, ty to víš, kolo si mi píchnout chtěl, ale to, že odjedu do nemocnice, to už jsi úplně nečekal, proto jsi měl naděláno v kalhotách, huh? Jinak, to bebíčko se jmenovalo zlomenina okovce, to je v loktu, sádru jsem měl celé dva měsíce." Prsknu na něj a on se nad tím zasměje.

„jsi vtipný, pořád nechápu, co má ta tvoje zlomenina společného se mnou." Zakroutím si pro sebe hlavou, tohle asi vážně nemá smysl řešit, on se nikdy nezmění, ač mě to vážně mrzí, neřekl bych to do něj, tehdy ještě ne.

„Víš co? Jdi si raději trénovat a mě si prostě nevšímej." Pronesu a zamířím s kolem zpátky ke schodkům na vrchol rampy, kde pořád sedí Jimin a všechno to opatrně pozoruje. Až teď si ho všimne i Jinsung.