Silent (Yoonmin) CZ

29.

Jimin P. O. V.

S Yoongim jsme konečně došli domů, kde ještě stále nikdo není, no, je pravda, že je teprve něco málo po dvanácté hodině, jeho rodiče přijdou až k večeru a Taehyung nejspíš taky později, nevím, kdy mu končí škola.

Z nějakého důvodu se ale cítím dost nejistě, možná to bude tím, co se stalo na té lavičce. Tak hrozně moc mě to rozesmálo, nemohl jsem si pomoct, prostě to nešlo zadržet, vím ale, že jsem přitom prozradil svůj hlas, kvůli tomu se bojím, co se teď děje v Yoongiho hlavě, viděl jsem na něm, že se to snaží neřešit, asi to nechce dávat najevo, myslí si, že jsem si to třeba ani neuvědomil, ale já si to uvědomil moc dobře a teď mě to pěkně sžírá.

Už je to fakt hodně dlouho, co mě někdo slyšel, mluvil jsem naposledy v nemocnici, tam mi to ale stejně moc nešlo, bylo to čerstvě po té nehodě, potom...už jsem na nikoho nepromluvil a postupem času mi začal připadat svůj vlastní hlas cizí, stane se, že občas udělám nějaký zvuk, který slyší i ostatní kolem mě, ale smích...to se mi teď stalo poprvé, vydal jsem toho ze sebe ažaž a je mi z toho i tak trochu špatně, když na to pomyslím.

Nemělo se to stát. Zase se cítím v Yoongiho přítomnosti plachý, cítím se nejistý a vlastně i ponížený, chtěl bych slyšet jeho názor, ale ten neuslyším, protože o tom mluvit jistě nebude.

„Tak jo, obarvíme ty vlasy už teď, nebo až později?" nejistě pozvednu rameny a Yoongi s pousmáním položí barvu na umyvadlo.

„Tak za chvilku se na to vrhneme, teď si odpočineme z toho dne, stejně si musím ještě přečíst návod, ty mě asi moc navigovat, co a jak, nebudeš, heh." Uchechtne se a já se jen pousměju, i když trochu falešně. Ne, že by mě to mrzelo, že na něj nemůžu mluvit, ale pořád se mi v hlavě přehrává to, jak jsem se venku rozesmál.

Chci vrátit čas, teď kvůli tomu určitě neusnu. Navíc mě teď začala i trochu bolet hlava, těžko říct, jestli z toho venku, nebo kvůli tomu, co jsem omylem udělal, nebo kvůli něčemu jinému, každopádně mám chuť prostě na chvilku zavřít oči a opravdu si chvíli odpočinout.

Svalím se na svoji postel, přitáhnu k sobě peřinu, kterou se sice nezakryju, ale obejmu ji, abych měl u sebe něco a neležel jen tak na prázdno. Yoongi se pousměje a posadí se na okraj mojí postele, neudržím se a taky mi cuknou koutky, v poslední době se jaksi nemůžu udržet u všech emocích vyvolaných v blízkosti Yoongiho. Je to zvláštní.

„Jsi unavený? Klidně si na chvilku zdřímni, já půjdu vedle číst si návod na použití té barvy." S úsměvem přikývnu a zavřu oči, i kdybych unavený nebyl, potřebuju udělat něco, co mi trochu uleví od té hlavy, opravdu mě nějak začala víc bolet.

Ucítím na posteli zase nějakou volnost, poté uslyším Yoongiho kroky mířící ven z pokoje, pak se zavřou dveře a já ty oči ještě přeci jen otevřu. Opravdu jsem tady sám, nakrčím tedy obočí a dlaní se chytnu za čelo, pro sebe si trochu nespokojeně zaskučím a přitisknu k sobě víc peřinu.

Snad to za chvilku ustane, nechci, aby na mě Yoongi něco poznal, akorát by si dělal starosti...nejspíš?

Yoongi P. O. V.

Svalím se na gauč v obýváku a vytáhnu z krabičky lístek s návodem na použití barvy, jen, co si to začnu pročítat, trochu nejistě se nadechnu a pozvednu obočí, zní to docela složitě, myslel jsem, že už je to nějak namíchaný, ale očividně ne.

Mm, stejně to moc nečtu, ani to nevnímám, spíš přemýšlím nad Jiminem, jestlipak si to uvědomuje, anebo to neřeší, anebo o tom ani neví, ale to je blbost. Strašně bych mu chtěl říct, že má krásný hlas a víc se ho na to jeho mlčení zeptat, ale bojím se, abych něco nepokazil, raději o tom pomlčím.

Z myšlenek mě vytrhne zvonek, já tedy vstanu z gauče a s povzdechnutím se vydám ke dveřím. Že by Taehyung skončil už takhle brzy? To je blbost, ještě, že by si zapomněl klíče, to mi k němu taky...vlastně, jo, sedí mi to k němu.

Otevřu dveře, ale překvapí mě, koho uvidím před našim prahem. Hnědovlásek z mojí třídy, s kolem vedle sebe, batohem na zádech, a ještě ve školní uniformě.

„Huh, Hobi?" vydechnu překvapeně, ale trochu nejistě si ho změřím pohledem, třeba mi jde zase za něco vynadat, anebo ne?

„Ahoj, Yoongi, já...přijel jsem sem, abych se ti omluvil za ten včerejšek, hodně mě to v noci žralo, myslím, že jsem na tebe křičel zbytečně, je pravda, že to nebyla jenom tvoje chyba, přeci jen, nemohl jsi to tušit, a tak...chtěl jsem se ti omluvit ve škole, ale nepřišel jsi." Špitne provinile a já se na něj pousměju, oh, jsem rád, že není naštvaný, ale taky nechci, aby si to nějak vyčítal.

„Um, to nic, všechno dobrý, částečně to byla přeci jen moje chyba..."

„Jo, ale ne úplně," vyhrkne hned a povzdechne si, „nechci se s tebou rozhádat zrovna před mým odjezdem, vůbec bych si to tam neužil, pořád bych na to myslel." Usměju se a položím mu dlaň na rameno.

„Netrap se tím, Hobi, nejsem naštvaný, ale jsem rád, že jsi přijel, um, skončil jsi dřív?" on přikývne a kývne hlavou někam za sebe k cestě.

„Odjedeme tak, abychom tam ve tři byli, no...proč jsi vlastně nebyl ve škole?" optá se zvědavě a já se nejistě podrbu na zátylku s plánem, že vymyslím výmluvu, ale zrovna Hoseokovi se asi vymlouvat nemusím.

„No, s Jiminem se nám moc nechtělo, tak jsme strávili společný den, tak jsem mu vlastně i vynahradil ten včerejšek." Vysvětlím a Hoseok se na mě trochu nejistě usměje.

„Oh, vy...měli jste takový společný den, jo? To je...super, co jste dělali?" optá se nějak moc zvědavě a já nad tím přivřu jedno oko, přesto mu opatrně odpovím.

„Chodili jsme po obchodech, potom jsme si koupili sushi a sedli si na lavičku, nakonec jsme přišli domů, nejsme tady ani deset minut." Hoseok to chápavě odkývne, zahryzne se do rtu, chvíli hledí někam mimo mě, ale poté se na mě široce usměje.

„No, jsem rád, že si to Jimin užil, aspoň už není smutný." Přikývnu a Hoseok s odkašláním chytne po řídítkách na kole. „Um, asi bych už měl jet, tak se měj, užij si víkend beze mě." Mrkne na mě a já se uchechtnu, ještě ho ale zastavím a opatrně ho objemu kolem ramen.

„Taky si to užij a díky, že jsi přijel." Šeptnu a poté se od něj odtáhnu, on jen s uculením přikývne a mávne rukou.

„Dobrý, musel jsem kvůli tomu mému svědomí, no, pozdravuj Jimina." S tímhle sedne na kolo, projede naší brankou, a ještě na mě letmo mávne, než se mi ztratí z dohledu. S nádechem zalezu zpátky do baráku a na chvíli se zamyslím nad tím, co jsem viděl – ty jeho zvláštní pohledy, když jsem se zmínil o mě a Jiminovi.

Mm, asi si jen něco namlouvám, neměl bych to řešit. Sednu si zpátky na gauč a vrátím se ke čtení návodu, za nějakou hodinu nebo dvě přijde Taehyung, tak si tady ještě musím užít trochu klidu, ještě se ale zvednu a pomalu přijdu do svého pokoje, abych si mohl vzít mobil, hned mě ale praští do očí pohled na spícího Jimina.

Usměju se a pomalu k němu dojdu, napadlo mě, že bych ho přikryl, ale když on tu peřinu objímá, navíc je stejně teplo, nechám ho teda tak, vezmu si mobil a odejdu z pokoje, ovšem, ještě naposledy na něj kouknu.
Vypadá vážně roztomile.

Dobrý podvečer <33

Posuňme se teď společně s korejským časem a popřejme Jiminovi všechno nejlepší k narozeninám 🥳

Jiminie, hodně štěstí, hlavně zdraví, všichni BTS povinně hromadné objetí! A pěkně to spolu oslavte 🥰💜

A vám přeju pěkný zbytek večera <33