Silent (Yoonmin) CZ

33.

Jimin P. O. V.

S Yoongim jsme se přesunuli do obýváku, kde roztáhl gauč, abychom se na něj mohli vyvalit a já, abych mohl ležet a být stále zabalený v peřině. On zatím nachystal film a nasypal do misek oříšky, chipsy a nějaké sušené ovoce, postavil to mezi nás, abychom na to oba dosáhli a konečně pustí film.

Jsem ale v jeho přítomnosti trochu nesvůj, před tím, než odešel do obchodu, to, co mi řekl, hned mi došlo, že ho muselo trochu ranit, jak jsem napsal, že to tak jen vypadá, jako by mu na mě záleželo, ale já jsem to nemyslel zle, vím to, že to tak jen nevypadá, jenom...prostě jsem si nebyl jistý, jak moc velké city ke mně chová, jestli si na mě jenom zvykl, nebo mě má třeba taky rád, tak, jako já jeho, myslím, jestli si mě taky tak oblíbil.

Teď jsem možná i rád, že nemluvím, absolutně bych nevěděl, co říkat, teď to naštěstí nemusím řešit, ale vlastně bych to chtěl vyřešit, dost mě to sžírá, nechci, aby byl na mě nějak naštvaný, nebo něco podobného.

Film už sice začal, ale teprve jedou titulky, proto rychle do Yoongiho lehce dloubnu, aby ještě počkal a film stopnul, naštěstí to udělal, aniž bych mu to musel nějak naznačovat.

„Co je, děje se něco?" optá se mě a já s nakrčeným obočím pozvednu rameny, nejistě si promnu prsty a začnu se koukat kolem sebe, ale jako neštěstím jsem ten blok nechal v jeho pokoji. Opatrně na něj tedy pohlédnu a pootevřu rty, zartikuluju slovo, tak, aby z odezírání poznal, co se mu snažím říct.

Promiň

„Za co se omlouváš, Jimine?" optá se a já si povzdechnu, celou větu asi naznačovat nebudu, odkryju se, abych mohl skočit do pokoje pro ten blok, ale on mě chytne za paži, a tak mě zastaví v mém plánu.

„Omlouváš se za to, co jsi napsal?" optá se opatrně a tiše a já přikývnu na souhlas, přitom se vyhnu očnímu kontaktu. „Nemusíš, to nic, nic jsi neudělal, já jen...uh, víš, prostě mám pocit, že mě nikdo nebere vážně, kdykoliv dám najevo to, že mě něco baví, nebo se zajímám, ostatní to vidí jen, jako přetvářku, nebo si jen utahují, že tohle nejsem já." Řekne sklesle a sklopí hlavu, s povzdechnutím ho soucitně pohladím po hřbetě ruky a on na mě posmutněle koukne, teď vážně vypadá, jako koťátko.

„Jimine...než ten film pustím, mohl bych se ti jen svěřit?" optá se šeptem a já s menším pousmáním přikývnu, přitom se posadím naproti němu, abych dal najevo, že ho opravdu poslouchám. Nadechne se a spustí.

„Víš...dost mě mrzí, že jsem v očích ostatních jen ten bez zájmu, ten, co má rád jen svůj klid a nenávidí celý svět, sice...vím, že tak občas působím, mám to prostě v povaze, ale to neznamená, že mě některé věci nezajímají, víš? Hodně mě to mrzí u Hoseoka, nemůžu se mu svěřovat, i když je to nejlepší kamarád, stejně se necítím na to, že bych se mu třeba vyplakal na rameno...a to nelžu, občas mám takové blbé dny, kdy se nechci cítit sám. Něco podobného, jako máš ty, heh, když to tak řeknu, ale...to má asi každý, jen ne v takovém měřítku jako to máš ty. Štve mě ale, že nemám nikoho, ke komu bych šel a prostě bych ho třeba objal...nah, kdyby tady teď byl Hoseok, nebo brácha, jen by se mi vysmáli, že já se přece nikdy neobjímám...tsh, neví o mě vůbec nic." Sykne nešťastně a já nakrčím obočí, přitom k němu natáhnu svoji ruku, abych ho pohladil poté jeho, chci mu dát najevo, že já ho chápu a rozhodně bych se mu za nic nevysmál, sám vím, že opravdu každý potřebuje občas někoho, komu může říct trochu osobnější problémy, aniž by měl strach, zda ho za to dotyčný nepošle do háje.

„No, taky jsem chtěl říct, že od doby, co tě znám a co tady se mnou jsi, tak se cítím tak nějak líp, nevím, proč, ale prostě...mám pozitivnější náladu, necítím se tak sám, proto mě teď i štve, když si zpětně řeknu, jak jsem se k tobě choval poprvé, byl jsem podrážděný, nevěděl jsem, co od tebe čekat, ale i když si za celou dobu neřekl ani slovo, stejně mám pocit, že mi ze všech nejvíc rozumíš...víš?" šeptne nakonec a já nad tím polknu, úplně mě pohltil mráz, jak krásně to vyznělo, totiž, i já mám pocit, že Yoongi je člověk, který mi opravdu rozumí, i když jsem si nedával naděje, že by tenhle pocit Yoongi sdílel.

„Jiminie, jsem vážně rád, že tady jsi, jsem vděčný mámě, že byla tak zlá a dala tě do mého pokoje, teď jsem za to hrozně rád, kdybys byl u bráchy, asi bychom se takhle nesblížili..." pronese nakonec a já ho s pousmáním opatrně obejmu, natisknu se na něj a ucítím, jak kolem mě taky omotal své paže a dlaní mi přejel po zádech.

„Jimine? Nechci se tě teď nějak dotknout, ale...to, jak ses venku zasmál, hrozně mě to potěšilo, prostě...v tu chvilku jsi byl jako vyměněný, byl jsem hrozně rád, že jsem tě slyšel, máš totiž moc krásný hlas." Po tomhle mi ztuhne krev v žilách, ta krev se mi ještě nahrne do obličeje a já se zabořím do Yoongiho ramene, nepřestávám ho ale objímat, na tuhle větu jsem nebyl připravený, ale hlavně na tenhle názor, myslel jsem, že se na mě bude dívat špatně, já sám se za to stydím, ale on je rád...i tak se to nesmí opakovat.

„Děkuju za objetí...mm, teď je řada na tom filmu?" optá se s menším zasmáním a já se od něj odtáhnu, s úsměvem přikývnu na souhlas a zachumlám se do peřiny tak, abych byl na Yoongim stále nalepený. On film tedy pustí, a ještě kolem mě přehodí paži.

„Ber si oříšky, nebo to zase všechno sežeru sám." Tiše se zasměju a natáhnu se k misce, aby byl Yoongi spokojený a necítil se provinile, že je jediný, kdo si pochutnává na chuťovkách v miskách.

***

Jen, co film skončí, nahnu se pro ovladač a vypnu televizi. Yoongi u toho usnul, nejspíš tohle nebyl jeho šálek, ale mě to celkem bavilo, byla to prostě obyčejná rodinná komedie, i když nic extra, viděl jsem i lepší, stačilo mi to k tomu, abych se nějak zabavil.

Asi nebude vadit, když s Yoongim přespíme tady na gauči, nechci ho totiž budit a jít spát sám do pokoje se mi taky moc nechce. Ještě se ale vymotám z peřiny a dojdu si na záchod, kupodivu mě už ani tak moc nebolí hlava a teplotu na sobě ještě trochu cítím.

Bosými chodidly došlápnu na podlahu a docupitám k záchodu, ale zrovna projdu kolem Taehyungova pokoje, ze kterého ale uslyším něco, co mě donutí úplně zrudnout.

„Ahh! Jungkooku...ahh~ pane bože! P-Přidej...ahh!" rychle si zacpu uši a úplně červený vběhnu na toaletu, zamknu se a na chvilku se opřu o dveře, ještě pořád mám trochu vykulené oči studem.

Proč vždycky slyším něco, co bych neměl, to se ani nesnažím, uhm. Raději nebudu ani splachovat, určitě by to zaslechly a já bych se propadl hanbou, kdyby zjistili, že jsem ještě vzhůru. Rychle vykonám potřebu a potichoučku doběhnu zpátky za Yoongim.

Dobré odpoledne <33

Konečně pátek a celý víkend před námi :33

Jen tak mimochodem, jsem ve fázi, kdy už bych si ráda začala rozmýšlet další příběh, který bude následovat po Silent (nebojte, času dost, já pak ale nechci přemýšlet na poslední chvíli :D), slíbila jsem vkook, to platí, ale mám jakési zatmění a moc mě toho nenapadá ><

Pořád se mi hlavou honí nějací hybridi, škola, nadpřirozené schopnosti...no prostě nic originálního, takže mám takové...no, jak jsem říkala, zatmění xdd

jako, pokud byste měli nějaký nápad, klidně mi ho můžete napsat, co by vás třeba bavilo číst, ať se můžu inspirovat, protože pokud nic nevymyslím, tak to skončí u nějakého klišé :DD

Jinak si užijte zbytek dneška a samozřejmě víkend <33