Silent (Yoonmin) CZ

54.

Vzbudím se ještě před budíkem a s protáhnutím se vyškrábu do sedu. Je ještě celkem brzy, mohl bych ještě spát, ale cítím se už docela vyspaný. Letmo pohlédnu vedle sebe, kde leží v klubíčku Jimin, opět se mu trochu vyhrnuje tričko, proto vidím na malou část jeho jizviček, povzdechnu si nad tím, tričko mu shrnu dolů, a ještě zakryju víc peřinou, já sám zůstanu dál sedět a zírat do prázdna před sebou.

Nezdálo se mi to, Jimin na mě včera večer vážně promluvil. Udělal to proto, aby mě utěšil, klidně se na mě mohl vykašlat, spát dál, nebo když už má tak zlaté srdíčko, stačilo jen to pevné objetí, ale on se ještě zmohl na to mi něco zašeptat.

Cítím se díky tomu úžasně, naposledy jsem ho slyšel, když mluvil ze spaní, ale teď...bylo to jiné, bylo to pro mě mnohem vzácnější a nádhernější než poprvé, ač tohle bylo podruhé, no, svým způsobem po třetí, ale byla to slova věnovaná jen a jen mě, bylo to pro mě a Jimin poprvé nebyl mimo sebe a dobře věděl, co dělá, to mi na tom přijde nejkrásnější.

Ucítím, jak se za mnou prohnula postel, poté mě někdo pohladí po zádech. Usměju se pro sebe a otočím se na vzbuzeného růžovovlasého chlapce s ještě ospalým pohledem. Chvíli na něj koukám, stejně, jako on na mě, čekám, že zase něco řekne, ale on se jen soucitně pousměje, pootevře pusu, ale nevydá z ní nic, jen pohybem rtů naznačí, co by mi chtěl říct, naštěstí odezírání ze rtů už mám opravdu v malíčku, obzvlášť v jeho případě.

„Ptáš se, jestli už je mi líp, že?" zachraptím ještě svým ranním hlasem a on s menším pousmáním přikývne. Chvíli přemítám, ale nakonec přikývnu na souhlas.

„Jo, díky tobě...už se cítím dobře, svým způsobem, děkuju ti...um, za včerejšek," nebyl jsem si jistý, jestli na to upozorňovat a připomínat to, nevím, jestli si to chce znovu vybavovat, nebo by na to raději zapomněl, ale naštěstí s úsměvem kývne hlavou a natáhne ke mně svoji ruku, prstem mi opatrně přejede po hřbetě mojí ruky a já už se neudržím a za ruku ho chytnu. Překvapeně na mě koukne, ale neprotestuje, naopak, ještě si se mnou proplete prsty.

„Jen...chtěl jsem ti říct, že máš strašně krásný hlas," zašeptám se sklopeným pohledem, doufal jsem, abych to zase nepokazil, jestli tohle už nebylo moc, ale on pevněji stiskne moji ruku a bez jediné mimiky v obličeji, bez jediného náznaku jeho reakce se na mě natiskne a jen mě hřejivě obejme kolem krku.

Tohle gesto mě zahřálo u srdce, usměju se a zabořím svůj obličej do jamky mezi jeho krkem a ramenem. Takhle bych dokázal zůstat i celé hodiny, ale oba bychom měli vstát, dneska je zase škola, ale kromě školy nás přeruší i něco jiného – otevření mých dveří.

Do pokoje mi vejde Taehyung, ani se na nás skoro nedívá, jen přijde k mému stolu a chytne po mém kalendáři, který vůbec nepoužívám, takže je mi to vlastně jedno, ale vadí mi, že mi sem leze, aniž bych mu to já dovolil.

„Neumíš klepat?" ceknu naštvaně a on se na nás vyděšeně otočí, myslím, že jeho výraz nabyl ještě většího překvapení, když uviděl, jak je na mě Jimin skoro nalepený, ač se ode mě odtáhl hned poté, co se dveře otevřely, pořád zůstal skoro v mém klíně a ruku, za kterou jsme se drželi, taky nepustil, až teď, když Taehyung nechápavě poukáže na naši blízkost, Jimin zrudne a opatrně mě pustí.

„Vy už jste vzhůru? Pardon, ale...ruším vás nějak?" optá se nejistě a přitiskne k sobě kalendář, zatím, co Jimin k sobě přitiskne polštář, aby nějak zahnal červeň v jeho tvářích, já nestisknu nic, možná tak ruce v pěst, protože ano, můj bratr mě vyrušil z hodně důležité chvilky. Pro mě důležité chvilky.

„Ne, jenom se nauč aspoň klepat, je to můj pokoj," syknu a on mě obloukem obejde až ke dveřím.

„Promiň, promiň, myslel jsem, že ještě spíte, příště zaklepu, ugh," protočí očima a už chtěl odejít, ale ještě se zarazí a znovu na nás nejistě poukáže, „můžu se jen zeptat...vy dva jste spali v jedné posteli?" Jimin zaboří svůj obličej do polštáře, já ho propálím pohledem a jeden volný polštář po něm hodím, zasáhnu ho ale jen do břicha.

„Máš s tím problém?!"

„Ne! Nerozčiluj se, jen se ptám...ehm, víte co? Měl bych jít na snídani," pronese a poukáže palcem za sebe a já hned pokývnu hlavou.

„No, to bys teda měl," naštěstí už se dál nezdržuje a odejde z mého pokoje pryč. Já se otočím na Jimina, ale ten má stále obličej zabořený v polštáři, jediné, co vidím, jsou jeho uši a krk, samozřejmě v tak syté rudé barvě, že kdybych na něj položil rajče, úplně s ním splyne.

„Nevšímej si jeho keců, má blbé narážky...má už zblblou hlavu Jungkookem," pronesu, abych Jimina nějak nevyplašil. Já sám v tom ale vidím věci v trochu větší míře než nejspíš Jimin.

„Půjdeme se nasnídat, huh? Ať se pak nezdržujeme a můžeme tam déle vysedávat, dneska se mi do školy vůbec nechce," šeptnu a Jimin konečně oddělá polštář, už chytl trochu normální barvu, ale přeci jen stále v rozpacích chytne po jeho kreslícím bloku a pastelce.

Co si myslíš o té puse?

Přečtu si to s těžkým povzdechnutím. Nechci na to myslet, nechci, aby ani on na to myslel, měla by se za tím udělat velká tlustá čára, ale nedokážu na to neodpovědět, když na mě Jimin tak nesměle kouká. S povzdechnutím odložím blok vedle sebe a pozvednu rameny.

„Co bych si měl myslet, Hoseok udělal blbost, měl bys na to zapomenout," pronesu klidně a trochu i pochmurně, ale on znovu něco napíše a vecpe mi blok přímo do náruče, abych četl dál.

Jenže já nechci zapomenout na svoji první pusu...

Naštvaně svraštím obočí, trochu mě přitom bodne u srdce, ale snažím se to zakrýt. Jen pevně stisknu blok v dlaních a procedím skrz zuby svoji odpověď.

„Hoseok to s prominutím posral, Jimine, první pusa je něco, na co bys zapomenout vážně neměl, a ten idiot ti to sebral, možná bys na to ale zapomenout přeci jen měl, říct si, že to byla jen blbá pusa, a dál vesele čekat na svůj první větší polibek, na který teprve můžeš s láskou vzpomínat," vysypu ze sebe naštvaně a pohodím blok mimo sebe, vstanu z postele, ale on mě chytne za ruku a znovu si se mnou proplete prsty, abych se snadno nevyvléknul. Taky mi ukáže další kratší nápis.

Proč tě to tak štve za mě?

Chvíli zůstávám potichu, jen nejistě přeskakuju zrakem z papíru na něj, mám pocit, že se ve mně akorát hromadí další a další vztek, ale nakonec...to prostě pohasne, uklidní se to a já na svém hrudníku ucítím něco horšího, než je jen vztek – zase lítost a smutek. Odvrátím od něj svoji hlavu a na chvilku zavřu oči, abych zahnal pocit se zase vybrečet, teď ráno by se to vážně nehodilo.

„Nemělo by? Starám se o tebe už nějaký ten pátek, záleží mi na tobě a...," chvilku přemýšlím, jak větu dokončit. Nechci mu nic naznačovat, doufat při tom, že mu to nedojde, proto jen zakroutím hlavou a vymotám se z jeho sevření mojí ruky, „víš co? To nic, prostě...neřešme to, jestli nechceš, abych se zase cítil špatně, tak toho prosím nechme," Jimin zase něco rychle napíše, ale já už si to číst nechci, nemám náladu na tyhle otázky a názory, proto ani nečekám, až to dopíše, jde vidět, jak se snaží zrychlit, abych mu ještě neutekl do kuchyně, ale poté uslyším křupnutí, když se mu zlomí tuha.

Jen letmo na něj pohlédnu, ale poté odejdu z pokoje do kuchyně, on jistě dojde, už to tady přece zná, jako doma.

„Dobré ráno," zamumlám a posadím se ke stolu, kde sedí nejen máma, ale i ti dva. Zrovna jsem přišel, když si věnovali další ze svých polibků. Na chvilku mě přepadne pocit závisti, ale hned to zaženu pohledem na salát v misce.

„Tak...dobrou chuť," pronesu s falešným pousmáním a pustím se do jídla.

Pěkný večer všem (některým ráno, nebo jinou část dne) <33

Omlouvám se, že vydávám trochu později, ale zase mi nefungoval wattpad, takže jsem musela počkat, až se vzpamatuje, myslela jsem, že dnešek budu muset vynechat, ale už to vypadá, že to jde, tak jsem ráda <33

Tak tedy dobrou noc těm, co půjdou spát <33